NATASHA: To zni moudre :)

SNOP: I ty mistre :)))

Měla jsem dříve větší chuť mluvit do jiných životů.
Teď mám spíš chuť se na ty jiné životy dívat, sledovat, z čeho jsou utvářené, a hádat proč.

Snad bys je pricitala k jinym vecem ne?:)

V kontextu se dá říct pouze to, že mám výdrž.
Svoje kvality bych radši odečítala z jiných věcí :)

NATASHA: Tak samo tvym kvalitam se vyrovna malo kdo co :)

KUATO: To byla škola SNOPA... Stejně tak posílal do prdele on mě. To se dědí :-)

KUATO: Celý náš život procházíš podobnou transformací, jako já, uvědomuji si to už od začátku. Pouze tebe to potkalo v mladším věku, což ti dává pravděpodobnostně příležitost delšího života v poznání.

KUATO: On byl JOGÍN vůbec drsňák, mně zas hodil na krk celý tenhle klub, že jsem mu mluvila do toho, jak se to má správně moderovat :)

Na mě zrovna přišla nějaká chandra, a to člověk na chvíli přestane vnímat ten obvykle úplně hmatatelný pocit smyslu, který má - a tak se ráda přiháknu ke kotvě druhého, protože pak skrz tu jeho zrovna průhlednější hladinu nahlédnu, že pěkné dno je i v tom mém rybníčku, který se zrovna zčeřil bahnem.

teďka se mi připomělo, žes mě před léty, coby mládě naivní, ustrašené hrubým slovem posílal do prdele :o)))

Jo, něco se rodí... Až ti vyjde první kniha, chci ji s podpisem...

KUATO to opravdu píše tak, že člověku srdce usedá.

Ecce Homo...

V páteční příloze Hospodářských novin je pravidelná rubrika "anketa před knihovnou". Všem jejím účastníkům jsou tam kladeny stejné otázky.
Václav Cílek se ovšem pěkně vzepřel (vybráno z rozhovoru):

Četl jste nějakou knihu více než jednou? Proč?
Jestli budete dávat tak hloupé otázky, začnu dávat hloupé odpovědi a vás vyhodí z těch vašich novin! Pil jste už nějakou značku vína víc než jednou? Proč?

A vaše tři nejoblíbenější knihy?
A recept na bábovku byste nechtěl? Vždyť tento typ otázek jde proti duchu četby - nejlepší knihy jako Miltonův Ztracený ráj, Ovidiovy Metamorfózy nebo Don Quijote jsou samy o sobě knihovnami a Deml, co napsal 120 knih, říkal, že celý život psal jen jedinou, a literatura je možná jen jednou knihou psanou po celé generace týmem podivínů.

KUATO, ty mi děláš radost...

ony ty slova, když za nima nic nestojí, tak jsou prázdné. ale aby nebyly prázdné, tak musí být ze života. a aby nebyl život jen živoření, musí tu být podmínky pro rozvinutí lidských schopností. tytoď se někdy vyskytujou samy o sobě, jindy si je musí člověk vytvořit sám. pak nasedne do vozíku a z kopce už mu to jede samo. může se bát, že si dole rozbije rypák, ale když nepojede, tak neví o životě nic a nemůže s lidmi nic pocitově sdílet. samotného mě to v poslední zneklidňuje/překvapuje, protože jsem takové spíš samotářské povahy, ale cítím, že je nutno, tuhle hlínu zbožštovat, a to můžeme pouze, když si vědomě ponecháme lidství. sdílejme jeho plody, radost, úsměv, dary přírody. beztak máme všecko jenom tak na pohrání a vypůjčku a za chvilku umřem. ta smrt, ta tomu dává takovou zvláštní hloubku. být soucitný, nechtít spasit svět svou vizí pravdy, která akorat působí bolest, když se začne vymáhat u ostatních, jít příkladem.

Jo, chtě nechtě už se musím počítat ke starší generaci, která vzpomíná, jaké to bylo za mého mládí...

To se tak pěkně čte.
Já se tak raduju, když vidím, jaké barvy v řeči jsou a jak se dá každá věta navonět.

ta stará generace bývalých sedláků jó. mladší - já ti řeknu, všichni akorát všude serou baráky. velkých zahrad ubývá. nevím, co je to za pitomá móda. mít kolem chalupy malý pásek s anglickým trávníkem a bazén. aby s tím nebyla žádná robota a dalo se u toho požitkařit. dva tři malé zákrsky... idiotismus. přitom s udržováním toho špiglnygl dizajnu je víc práce než s užitkovou zahradou, pokud člověku nevadí, že tam je nějaký ten plevel a trocha pchači v koutě. přeci jen člověk si může mnohem snadněji dovolit rozdávat, když má z čeho dávat. pokaď máš jablek čtyři pytle a pár košíků slív a hrušek a pytel dva ořechů, no tak aď si děcka napchají břuchy dle libosti, když máš pět jablek a třešní kýbl, tak to není ani pro tebe, pak asi zamrzí, když ti to někdo oškube. no člověk může sadit stromky kolem dědiny po mezách :o). náletů sliv je hafo, akorát s tím je trochu práce to rozesadit. teďka mě dostává, jaká je to móda cpát jako zeleň do obce nějaké takové zmrdky stromky, co ani nejsou užitkové, přitom ořešáky nebo třešně - to si každý rád uškubne, když jde kolem, je spousta lidí, co doma třeba ořešák nemají a ti si chodí pod strom sbírat - starších lidí vidím vždycky na podzim několik takových.

hele pokud se oprvdu ve vnitrku smeje, tak bych kazdy den dekoval Bohu za takove susedy.

JOGIN: mi se to právě pojí s takyma všelijakyma zaškvarama, jak když děcka zajdu sušedovi přebrač hrušky, choť ma pšisko a potom seďu za murkem, srdco v galatach, jiskru v oku a v duši raj. huby vysmite. sušed potom rano přijde obhlidnut, jak se čemu daři a hned vidi, trava podeptana, haluze probrane - huba se mu křivi, ale ve vnitřku se směje, sam si vzpomina, že un teš jako maly synek chodil po sušedach. pěruni jedni. aspoň ty kvitka stare němušeli podeptač.