Mě nikdy nenapadlo nad nějakým zvykáním do školky uvažovat, považovala jsem to za zbytečné crcání, protože starší kluci byli od malinka ochotní být i beze mě s kýmkoli, s dětmi i dospělými a byli spokojení. Chodili bez jakéhokoli pláče občas do jeslí, chodili bez jakéhokoli pláče do školky. A ejhle, Bart je mamánek non plus ultra - jsou mu teda jen dva, ale neustále mi stojí za zadkem, je schopný mě tahat za nohu a kvílet, i když jen stojím venku a bavím se s někým jiným, ne vždycky, ale s chutí. Miluje cestování a neznámá prostředí mu nevadí, ale musím tam být já. Takže že by někam šel beze mě? Pouze s tatínekm, se sourozenci nebo babičkou a dědou, což ale na zvládání školky nebo občasného hlídání nestačí - čili s ním chci teď začít chodit po nějakých dětských kroužcích, aby se otrkal.