ILLUZE: ale zrovna v Praze, kde jsou školky přeplněné, je to vlastně trochu utopie. Můj nejstarší syn měl na podruhé se školkou štěstí, nebo tedy já měla štěstí, protože tam byly skvělé učitelky a navíc tam měli jednu třídu ze čtyř coby speciálku s asistentem a polovičním počtem dětí do níž nějaký čas taky chodil. Asistent tam byl kvůli jednomu postiženému dítěti, ale to zase tolik asistenci nepotřebovalo, takže pomáhal třeba s mým synem.
Školu jsem proto řešila fakt zodpovědně, rozhodli jsme se platit soukromou plus částečně asistentku, škola se tvářila, že je na problémové děti zařízená, že vědí, která bije, asistentku že berou - sehnali jsme ji sami přes jedno občanské sdružení, fakt to bylo ještě těžší než dnes - na konci srpna pár dní před začátkem školy nám milou asistentku odmítli a že mají svoji. Už nebylo kam uhnout, ovšem asistentka v jejich podání představovala starou družinářku, která vlbec nechápala, co obnáší hyperaktivní dítě s aspergerem, kterou potřebovali někam upíchnout na druhou půlku úvazku částečně za naše prachy.
Dítě byl příšerné, učitelka ho nezvládala, rodiče si stěžovali a ředitelka syna v polovině ledna prakticky ze dne na den vyrazila. V ten moment jsem se teda málem složila a nezbylo mi, než ho dát do speciálky pro děti s poruchami chování na Zlíchově, což je škola, kam by kdokoli z vás dával potomky jen skutečně nerad.
Chválabohu jsem neuvěřitelnou shodou nálad narazila na možnost dát ho od druhé třídy do běžné základky s asistentem hrazeným městem. Zachránilo ho to pro další vzdělávání, myslím.
To vše za neustálé konzultace s odborníky přes psychologii.