... a možná - dovolte trochu ranního psycho-fantazírování (už tři dny mám horečku, víme :-)) - by taková úvaha šla dotáhnout ještě dál.
Jednat s druhými se děti učí nápodobou.
Situace: Přijdu do krámu, prodavačka je protivná, já jí odpovím hezky a dám jí dýško. To proto, že vidím, že ji něco trápí, vím, že je obvykle v pohodě, a vím, že když budu milá, vylepším jí den a ona pak bude příjemnější na ostatní. Ve finále mám dobrý pocit ze sebe, ona má lepší pocit, a ti po mně budou mít také lepší pocit. O chvíli později úsečně odpovím jiné, která se usmívá, ale její despekt a přezíravost jsou mě odrazují. Co vidí dítě, které vychází pouze z jejich jednání? Že jsem nekonzistentní a nepochopitelná.
Protože pokud já mám empatický způsob myšlení a primární je pro mě harmonický výsledek, a dítě má analytický způsob myšlení a primární je pro něj spravedlnost, musí být z mého jednání svým způsobem zmatené a trvale mu to podvědomě nedává smysl. Oba ty způsoby - kooperativní a spravedlivý - jsou legitimní, oba je třeba lehce kompenzovat tak, aby se nezvrtly do extrému, tedy do "nechám na sobě dříví štípat" a "nemilosrdnosti", ale pokud dítě nepiluje na mém příkladu vlastní náhled, co mu vlastně zbývá? Chová se chaotičtěji, než by se chovalo, kdyby mu to smysl dávalo. Snadno sklouzne k dojmu, že se při jednání s lidmi může řídit vlastní momentální náladou, protože je to nejjednodušší a dává to asi tak stejný smysl jako cokoli jiného. Skutečnost, že jsme odlišní, ho posune směrem k jeho vlastnímu extrému, protože já své jednání mírně kompenzuju směrem k tomu "být spravedlivý" a to je přesně to, co ono posilovat nepotřebuje.
Takže se vlastně neděje nic špatně, ale dítě není schopno přebrat domácí vzor. Nemůže to být důvod, proč se někdy děti v určitých oblastech tak nápadně fixují na to, co říká paní učitelka nebo kamarád? Třeba je to pro ně jen čitelnější - a nic víc. :-)