BEBERA: Aby si neuřízl ostudu, tak hodil ztracení se na bratra?:-) Velmi důmyslné!

EVIANAIVE: Cha, byli jsme v Iqlandii, snad ve třetím patře se mladší Vítek z nějakého důvodu sebral a odešel, zatímco jsme zkoumali exponáty. Muž šel hledat patra nahoru, já s Jáchymem jsme šli hledat dolů. Úplně dole je tam herna s vodou, Jáchym poprosil, jestli by tam nemohl zůstat, slíbil, že se odtud ani nehne. Fajn. Hledám dál a najednou slyším hlášení "Rodiče malého Jáchyma ať se dostaví k pokladně." Říkám si, sakra, co se děje, hledáme Vítka, co se stalo Jáchymovi. Milý Vítek sešel těch několik pater dolů, tam začal řvát a když byl odchycen zaměstnancem, prohlásil, že se jmenuje Jáchym a že mu maminka s tatínkem odešli...

Naše tehdejší číslo domů si pamatuju pochopitelně dodnes :D

KOTENCE: Ano. Ale tenkrát bylo všem jasné, že je potřeba to dítě naučit, chápeš? Dneska na to rodiče prostě ani nevzpomenou, že by to bylo potřeba, protože dneska se čísla běžně nememorujou, a co víc, ani do toho telefonu nezadávají.
Taky bylo to "číslo domů" jedno a mělo pět číslic, v našem případě. Dneska si chudák chlapeček bude muset zapamatovat přinejlepším 2x 9 číslic.

Já dneska zpaměti umím jen svoje číslo. Pamatuju si i manželovo, ale to je mi k ničemu. A pak teda umím číslo k mámě na pevnou linku. Holt musím dávat pozor, abych se neztratila:-) Blondýna moje číslo na mobil umí, to jsem zajistila jako bezpečnostní opatření. Jr. neumí ani to svoje, to už je marný.

NIENNA: Že nechci chodit v noci do školky, jsem kdysi brečela i já.:-)

SARGO: To je všechno pravda, ale dneska si člověk musí uvědomit, že je to potřeba je naučit. A je to pro nás novinka, všechny generace předtím si prostě čísla pamatovaly, protože si čísla příbuzných a kamarádů pamatoval každej.

TAPINA: Šmarjá, k čemu čísla rodičů? Já se neztrácím, a když jdu domů později, taky jim to může být šumák :-D Pamatuju si jenom manželovo (a to díky tomu, že máme stejné, jenom jinou volačku - to byl tenkrát geniální nápad, občas se za něj i po těch letech pochválím :-)), též mi slouží jako rozcestník, ale dítě rodičů by prostě vědět mělo, si myslím. Ono se to průběžně hodí, rozhodně u dítěte, které vlastní mobil nenosí, a když nosí, většinou si ho zablokuje, nenabije, zapomene; a třeba právě s oddílem ho ani u sebe mít nemají. Vlastně by mě vůbec nenapadlo, že bych je ho nenaučila, to mi připadá jako základ :-))

SARGO: Když to je těžký, dneska. Ty znáš zpaměti čísla svých rodičů? Já ne :D Manželovo znám, naštěstí má jedno číslo celou dobu, co ho znám, a to se tenkrát ještě čísla pamatovaly. Když si zapomenu mobil a volám z nějakého nouzového zdroje, tak volám jemu, aby mi našel číslo na někoho, koho potřebuju :o)

KATIA: On ten evidenční list mi vůbec přišel, že se kopíruje furt ten stejnej už 30 let. MÍSTO a telefon, kam volat v případě náhlé nemoci? No pravděpodobně u všech dneska asi mobil a místo tam, kde zrovna je.

Tak jsem si vcera vzpomnela na mistni tip, tusim Medveda, kdyz Lucinka rano ve skolce natahovala, ze chce byt se mnou (nevim, co ji to chytlo, do stejne skolky chodi rok, plactive obdobi mela jenom vloni v cervnu asi tri tydny. Zalovila jsem v kabele, nasla zluty zvyraznovac a jala se ji na hrbet ruky malovat smajlika. 'Lucinko, a tady jsou ocicka a tady se usmiva, to se jako na tebe bude usmivat maminka, abys nebyla smutna...'
Luci ruku stahla, ze 'Tohle tam nechci mit. Ale chci tam mit telefonni cislo, abych ti mohla zavolat, az budu chtit.'
Dobra tedy, napsala jsem tence telefonni cislo. tim zvyraznovacem sotva bylo videt, ze tam neco je, takze dobry.

Odpoledne jsem pro ni prisla do skolky. Ruku pomalovanou az nad loket k rukavu cervenymi, fialovymi a ruzovymi klikyhaky. 'Lucinko, co to tady mas, to mas pocmaranou ruku...?' A jak tak koukam, jsou to cisla. Fakt moje telefonni cislo. 'Tamto cislo nebylo videt a ja chtela, abych ho tam mela napsany, abych ti mohla zavolat! TAk jsem si ho tam napsala.'
Ano, mam jednoduche cislo, ale ze ho zna a ze ho umi napsat a rict, to me prekvapila.