Požadavek "má mít jen tolik dětí, o kolik se může postarat" mi přijde opravdu mimo, pokud je člověk v situaci, kdy má práci, bydlení a fungující rodinu a žije ve státě, který je nějakým způsobem stabilní a s fungující podporou. Když to dovedu ad absurdum, tak s myšlenkou "a co když se zhroutí státní podpora" bych pak musela kromě uzavírky školek správně počítat třeba i s tím, že nebude fungovat zásobování potravinami (kolik brambor dokážu vypěstovat na zahradě, abych uživila rodinu?) nebo že vypuknou občanské nepokoje (mám dostatečně velký sklep pro celou rodinu?) Navíc i za normálních okolností je přece tolik neočekávaných situací, které mohou do toho plánovaní hodit vidle - jedno dítě se narodí postižené a potřebuje mnohem víc péče (kolikrát už jsme tady řešily, jak náročná může být i "pouhá" porucha učení?), partner přestane fungovat, rodina přijde o zdroj obživy, atd.
Myslím, že jsem tady psala, že jsem v pololetí v naší ZUŠ platila školné za někoho, kdo by jinak dítě musel odhlásit, protože mu kvůli covidu došly zbytné finance. Podrobnosti samozřejmě nevím (anonymita), ale z té komunikace se ZUŠ mám dojem, že to byla normálně zajištěná rodina, kterou prostě vyčerpal rok bez příjmu. Tohle se fakt nedá předvídat.