DEJZNIJEL: těžko říct takhle z hlavy :) možná je to dětstvím. Jako dítě jsem vyrostla dost samostatně, já a moje kamarádka, jme byly už od nějakých 6,7 let ponechávaný o víkendech spolu, rodiče se bavili někde u píva a my si měly dělat navzájem společnost. A co se strašidelnejch filmů týče a časopisu Hrom :)) našly jsme si s kámoškou velký zalíbení v bubákovinách. Dětská mysl je neuvěřitelná, někdy jsme se bály, až nám hrůza nedovolila dýchat, ale celý to bylo spojený s ohromným adrenalinem a zbavou. Upřímně...není dobrý nechat si malý děti po večer samotný dělat démonický šmouhy všade, kde se dá. A to mrazení v zádech, když jsem si čistila zuby před zdcadlem, že něco bdí za mnou, trval dlouho. Ale vyrostla jsem z toho.. nebo je to tim, že můj mozek zastínilo, zatížilo něco hlubšího než bubáci. Život sám. A jeho propasti a výsluní. Nějak to odeznělo. Jsem z čarovný rodiny, samá čarodějnice. Já se s radostí do ničeho neangažuju..... a celý to sílí s každou návštěvou nějakýho ezo veletrhu, kam někdy kvůli svý sestře zajdu. Když vidim ty lidi tam, je mi do smíchu, je to taková milá až hysterická parade, ale jejich přesvědčení je daleko za mojí hranicí chápání. Nicméně to je extrém. Když zůstanu nohama pevně na zemi, beze studu řeknu, že věřím, že je něco mezi nebem a zemí, nevadí mi, že tomu nerozumim, a asi se nesnažím porozumět. Nicméně různý zážitky a vzpomínky nejde vymazat a ani nechci. Už přes dva týdny se mě "blhvícotobylo" nesnažilo zatlačit do postele a mám opět klidný usínání... takže třeba jsem vedle jak ta jedle a nebo to odešlo pápá.