Uvažoval jsem nedávno o soudržnosti dnešních komunit.
My jsme byli jenom potrhlí myštici, chodili jsme spolu jenom pít, rozjímat, studovat a praktikovat. Byli jsme ještě mladí idealisté, takže jsme spolu nijak koliktivně nemrouskali.
Ale byli jsme a dodnes jsme, ikdyž už jsme se leta neviděli, pevně provázaná parta a kdokoliv s něčím potřebuje pomoct nebo z něčeho zachránit, neptá se nikdo na nic jinýho než kdy a kde to bude. Co to bude stát nebo co kvůli tomu musí člověk přesunout, to už je soukromá a nepodstatná věc každýho.
Pár duší od šermířů jsem za poslední roky potkal. Za víc jak deset let. Některé mám možnost sledovat celou tu dobu.
Že je to jedna velká rodina, to snad není potřeba rozpatlávat, tam šuká kámen cihlu a jak jeden dostane muňky, za tejden půlka nxu shání ortosan.
Ale kupodivu tahle soudržnost tam naprosto chybí. Pár malých skupinek, které spolu víceméně naživot a to druhý držej, ale žebych tam viděl nějaké přehršle nezištné pomoci, tak to teda ani mezi exmilenkama a exmilencema.
Nejčastějším projevem nějakého mystična pak kupodivu není dobrá masáž, když někoho bolí hlava nebo nějaká forma "podpůrné meditace", ale voskové panenky, kravatové jehlice, kopce pomluv a zášť jak na sjezdu fotografů.
Bylo by to naivně krsné, kdybychom mohli celou lidskou společnost prošukat vzájemnými ohledy, leč žel, vo tom to asi nebude... Asi to je v něčem jiným. Asi ten sex nebude takovým receptem na šťastné pozítří.