OK, takže jestli se chceme někam pohnout, tak bodově...
1) Bavíme se o žárlivosti a o tom, že děti jí mají vrozenou a tudíš je to naše přirozenost. Naprosto nesouhlasím. Stáole si myslím, že žárlivost mezi partnery je daná společností a všeobecným pohledem na věc. Mi jsme jen produktem celoživotní masáže, která nám říká co je a co není správný. Tedy minimálně těm, kteří se nad to nedokážou povznést
2) Pokud by to bylo přirozené, jak vysvětlíte to, že někteří lidé žárlí hodně, někteří málo a někteří vůbec? Nemluvě o tom že lidé se pod vlivem žárlivosti chovají jako děsivý zvířata (ne všichni, ale většina co znám) a to má k logickému a racionálnímu jednání které by nám měl mozek zajišťovat daleko.
3) Mluvíte o XY výzkumů, který tohle dokazují - rád bych teda něco takového viděl. V hodně studiích jde opět o subjektivní názor toho kdo je píše. I velmi vzdělaní lidé publikují často sračky...
4) když dítě pláče, znamená to, že má mokrou plínu, nebo má hlad, nebo ho něco bolí. Rozhodně nejde o potřebu kontaktu. Tu potřebu kontaktu vytváříme u dítěte mi sami tím, že mu jí od malička striktně poskytujeme. Lidský mozek dokáže pojmout cokoliv co do něj programujete od mala. Všechno co děláme děláme hlavně proto, že se to od nás očekává, nebo že nám někdo vysvětlil jak a proč to máme dělat. Všechno je nastavený tak, aby to dávalo smysl a ve svý podstatě je to jednoduchý, tak proč vymajšlet něco jinak. Je to celý vzorec, kterej by v nadřazenejch skupinách mohl vypadat třeba takhle: Takhle se oblíkej - tohle jez - tohle se nauč - tohle musíš zvládnout - tady pracuj - vydělej spoustu peněz - kup si byt/postav dům - najdi si partnera/partnerku - udělej děti - umři. Všechno by to mohlo mít podkategorie.