LYDI: Tak jasně, ale pokud se člověk rozhodně žít netradičním způsobem, musí bejt na to, že to třeba jeho kokolí nepřijme připravenej a musí si toho bejt vědomej a umět si za tim stát. Já chápu, že to někomu přijde těžký, ale pokud mi něco přijde tak těžký, že se z toho hroutim, asi to neni cesta pro mě. S tím zbytkem máš pravdu, ale stále trvám na tom, že slabocha ze sebe člověk může udělat jen sám a to tím, co si o sobě myslí.
LA_BETE: Nikoliv, nejsem pankáč. A okolí je pro mě hodně důležité, ale něco málo sem zažil a vím, že lidi jsou z většiny případů zlý a hloupý bestie, který tě bodnou kamkoliv jen z principu (a to mám svět fakt docela rád :)). To je jedno, že je to zrovna homosexualita, mnohoženství/mužství, to že je člověk tlustej, nebo moc hubenej, nebo že má blbou práci. Lidi kolem budou pořád a stále rejpat, dobírat si tě a něco ti vyčítat protože jsou takový. Rodina, známí, přátelé... Každý z nás žije v síti vztahů, ze který je těžký, nebo dokonce nemožný se vyvázat, ale všichni si volíme, co o sobě lidem kolem řekneme a co budeme s kým sdílet a na kom nám bude záležet a čí názor pro nás bude hodnotnej a čí ne. Lidi se na sebe koukaj negativně z principu a extra pak, pokud jim dáš nějakou obecně netolerovanou, nebo netradiční formu, kterou na tobě hejtovat můžou. Pokud na mě někdo pozitivní názor nemá a myslí si o ně hovna, tak se s ním prostě nebudu vídat, protože takovej člověk není pro můj další život hodnotnej ani důležitej. Stejně jako každej si chci dělat to co chci a nebudu se omezovat kvůli názorům lidí okolo, protože to by mě udělalo nešťastnym. Musíme si vybrat, jestli chcem udělat šťastnýma lidi okolo sebe, nebo sebe, protože oboje málokdy jde. A jsme spátky u slabošství, kdy člověk stáhne ocas a řekne si, že se radši zařídí podle svýho okolí, protože ten tlak je moc velkej. To si volíme sami. Ve svojí hlavě. Já se tky netajím s tím, co dělám a setkal sem se s celym vagoonem hoven na mojí hlavu. Ale je mi to jedno. Nemůžu přece počítat s tim, že budu žít jinak, než se žilo a každej člej týhle postbolševický společnosti mě hned poplácá po zádech jakej jsem to hrdina. Mě je buřt co si kdo myslí a dokonce mi to musí bejt buřt, abych mohl bejt šťastnej. Kdybych se měl zaobírat tim všim co si o mě kdo myslí a ještě se tim nedej bože řídit, musel bych se jít dávno zabít :)