Recenze

Recenze inscenace Tumor: Polyamor v pražském A Studiu Rubín - Aktuálně.cz
https://magazin.aktualne.cz/kultura/divadlo/fricova-tumor-polyamor-tezka-rubin-recenze/r~175443e643f111ed8c6f0cc47ab5f122/

V podcastu Vyhonit ďábla byla Magdalena Šipka a mluvila o zajímavém schématu, dříve jsem neznala.

AYOS: tak ale potřeby se v čase mění, že jo. Co byla pravda před rokem, už vůbec nemusí platit.

Nesouhlasím, že potřeba mít dítě je kulturně sociální. Za mě jednoznačně velmi pudova záležitost. Plodit potomky je součást sexuálního chování (rozmnožovací pud, mají to všichni živočichové).

AYOS:
IMO máš lásku a chuť být s někým blízko ve vztahu. A pak máš nějaký svoje životní potřeby. Dřív jsem si myslela, že láska hory přenáší a je na tom to nejdůležitější. Teď už si to nemyslím. V některých věcech jsi na tom druhým závislý, ať chceš nebo nechceš. A to jsou právě ty věci, co se dělají ve dvou jako třeba dítě. Dítě není nechraneny sex, co by šel zařídit za večer v baru, že jo. To je uplne nový způsob uspořádání života a domactnosti.
Dává mi smysl, že pokud ve vztahu nemůžu naplnit svoje životní potřeby, tak ten vztah opustim, i když miluju.

AYOS: Jake jsou imanentni predpoklady, jak ma vztah vypadat?

SPIKE411: vztahová anarchie :D to se mi líbí!

K tomu, zda a kdy otvírat či neotvírat. Když jsem začal chodit se svou nynější ženou, bylo jí asi 20. Věřím, že do toho šla s tím, že chce budovat vztah ve dvou, což se povedlo. Nicméně její osobnost, včetně sexuálního názoru, se vlastně ještě formovala a to, co se po pár letech začalo projevovat jako tendence k občasným vzplanutím mimo náš vztah (zjednodušeně řečeno), teď v podstatě pomalu směřuje k možnosti uznání určité nezávislosti, jakožto uznání jejích potřeb, skrze (po)otevření vztahu. Přitom je podle všeho stále přesvědčena o tom, že spolu spokojeně zestárneme. Já zase, že držet ji pod tlakem na uzdě, by napáchalo větší škody, než když svolím s rozvolněním. Jsme spolu 23 let a to co tím chci říct je, že dost lidí na to zřejmě přijde až časem a avizovat ten záměr na začátku vztahu jednoduše nelze. Po pár letech zjistíš, že chceš ještě zkusit věci, kde ti ten druhý prostě legitimně překáží. Pak opravdu záleží na vůli partnera se na situaci adaptovat. Hrozně rád bych to měl stejně jako ona, ale nemám. Pro můj mozek je to teď při práci s daným tématem trochu jiný level "programování". Nemůžu říct, že jsem se v té situaci ocitl dobrovolně. Dobrovolné je ovšem moje rozhodnutí s ní na tom spolupracovat. A třeba spolu opravdu spokojeně zestárneme.

KOTENCE: otevírat vztah až dodatečně mi přijde jako úplná blbost, s prominutím.
jako že, v prvé řadě nesolidní k tomu druhému. jdu do toho od začátku s tím, že budu časem chtít otevřený vztah? nebo aspoň že to je možnost na stole? tak to řeknu hnedka na začátku, abych předešel nějakýmu pozdějšímu zklamání, srážce očekávání, zlomenému srdíčku. protože (bohužel) u nás stále platí že když se nic neřekne, tak se očekává věrnost a monogamie.
jediná mezi-varianta, co mě napadá, je na začátku říct, že budu chtít časem otevřený vztah, ale že napřed chci vybudovat vztah mezi námi dvěma. ale i tak si to koleduje: kdy přesně se ten vztah bude otevírat? co když jeden chce dřív, jak to zvládne ten druhý?
možná domluvit se, že se k tomu vrátíme za půl roku nebo za rok, rovnou stanovit datum, a bejt potom dost dospělí se o tom doopravdy pobavit.
(tohle potom samozřejmě funguje jenom pro nějakej ten první nebo primární vztah, jakýkoliv další tu možnost nedostane, žejo... tím pádem to taky rovnou předpokládá že jde o dva single lidi a ne navazování vztahu s někým, kdo už v nějakém jiném je :) )

něco jinýho je, když v už existujícím vztahu zjistím, že ho chci otevřít -- ale proč bych se tý situaci vystavoval dobrovolně, to fakt nevím ;e)

KOTENCE: odpovědi na tvé otázky nevím. Jde mi o mě. Když někoho miluju, cítím za něj zodpovědnost, nechci, aby trpěl, chci aby se měl dobře. Když mám takových lidí víc a oni se mezi sebou rádi nemají, vznikají mi dilemata, neumím se třeba rozdělit a zařídit aby oba netrpěli.. čili pokud bych chtěla polyamory, přijde mi proveditelnejsi vstupovat do vztahu rovnou s tím.

Je to velká věc. Analogie, neřešit kdo chce a nechce děti, pak být těhotná "a co teď'

YMLADRIS: nechci zobecňovat, jen tak to konfrontovat :-)

Jo, s tím uzavíráním v době těhotenství a mimin mě to přesně taky napadlo.
U pokusů o otvírání už zajetyho vztahu slýcham obavy ve smyslu "a proč to chceš, to ti jako nestačím?". Nebo jeden se víc zdráhá/boji a ten druhý pak řeší triky jakože ho teda nejdřív nechá nabažit (trojka s příslušným pohlavím) a pak bude doufat, že dostane taky dopřáno... To podle mě může být funkční, ten zdrženlivější zjistí, že je to opravdu hodně párová zkušenost a tak.
Možná je teda nutný, aby ten primární sex dobře fungoval a nebyla to snaha se dostat z nějaký úplný pasti, kdy to doma nejde. Nebo to možná může být i recept, jak to celý nakopnout... ?
Což jsem teda zatím u toho, že jsou pořád oba v tý situaci spolu.
Mít legální bokovky imo vždycky ten vztah ohrožuje víc, protože už ta zkušenost není párová a vzniká další paralelní vztah, i když třeba bez lásky

Otevřený od začátku asi víc jde do toho polyamory. Není jasně ohraničený, který vztah je primární a jestli vůbec nějaký.
Nevím, jak je to s tou zodpovědnosti. Jestli má člověk fakt zodpovědnost za všechny lidi v tý vztahový sítí, za jejich zamilovanost a podobne. Dalo by se to brát i tak, že má každý zodpovědnost jen sám za sebe :-)

Jako obecně řeším, jestli je člověk zodpovědný za lidi, co k němu něco cítí. Jestli je fér se stýkat s někým, kdo je zamilovaný, i když já nejsem, jen se bavím. Vlastně to tím živím, i když vím, že city opětovat nebudu, což může být pro druhýho zraňující. Ale taky si říkám, že každý je sám za sebe zodpovědný a i ten druhý se rozhoduje, jestli si to chce živit za takových podmínek nebo ne.
Samozřejmě vím, že zamilovanost je dost nutkavá, takže ten zamilovaný nemusí jednat úplně racionálně ve svůj prospěch. (Jsem zodpovědná za "ne úplně pricetnyho" člověka, který se vztahuje ke mně?)