KATIA: S cestujícíma dětma už moc nespávám, ale pár zkušeností: pokud jsem v posteli (na letišti) sama, lehám si naštorc tak, aby dítě spalo v trojúhelníku stěna - čelo postele - já. Nějaký prostor tam je, ale dítě je malé a nešikovné, drclo by do mě dřív, než by sletělo. Když jsem sama nebyla, spolehla jsem se na to, že prostor mezi náma je moc malej na to, aby se dítě vyprdelilo pryč, aniž by do mě šťouchlo. Zatím se to osvědčilo (on když člověk ví, že musí dávat pozor, tak dává, aspoň já mám dojem, že se budím vždycky, když je zapotřebí). Za třetí, když - ale to je jenom moje zkušenost, je otázka, jak moc přenosná - děti lézt začínají, tak většinou omrzujou u hlavy, nesnaží se dostat úplně pryč - oba rodiče jsou v posteli, jinde nic zajímavého není, tudíž prudí, ale zas tolik neprchají. (A starší, když už se pokoušel prchnout úplně, tak už by zase asi dokázal slézt, ale pro ty případy lze naskládat polštáře nebo něco na únikovou cestu:) )
(S vysokou postýlkou neporadím, starší pochopil, že může sám odejít, až po několika měsících na normální posteli:c) Do té doby na nás hulákal, abychom ho šli vyzvednout:c) )