CASTROL: no to já vůbec netvrdim ... já myslim, že ta jedinečnost je v tom, že to dítě nekrmíš ty, ale ono to dělá samo a jak chce a tak ten vztah k jídlu rovnou pěstuješ jakože ej to něco co je další z věcí, které dokáže. A ani netvrdím, že není cesta mezi. Tak jak to děláte.
A žádnou příručku jsem nikdy neviděla. I mě teď udivilo, že nějaká ženská to "vymyslela" protože si nemyslím, že to dřív nebylo jinak. Je to naopak dost přirozená věc.

LAMIA: já moc nechápu, co je na tom jedinečného. sugeruje to představu. že všechny ostatní matky od rána do večera vyváří a mixují. z mé zkušenosti se snažíme všechny nechat dítě samostatně najíst co nejdřív a čehokoliv.
např. náš Matyáš (11 měsíců) futruje cokoliv samostatně od rána do večera zcela sám: piškoty, kamení, kukuřičné křupky, vajgl, nakrájený jablko, banán, tráva, okurka, rýžový chleba, psí granule... řídí si to zodpovědně a bez příruček už několik měsíců. k jeho velké radosti dostane občas i přesnídávku, jogurt nebo hlavní jídlo s masem. nikoho z nás to nijak zásadně nezatěžuje. prasí se vším, ať je to v kuse nebo na kašičku.

ale např. maso samostatně neukouše, to je vyzkoušeno. aspoň jednou za den preferuje nějaký souvislý přísun min. 200g jídla. kdyby to měl jíst sám po kouskách, trvá mu to tak dlouho, že z toho dostane zase hlad

LAMIA: Taky nevím, jak bychom se nasnídali bez psů :o) Ale na cestách oceňuju, že můžu nabalit skleničky na několik dní a nakrmím i v polních podmínkách za pět minut. Jenže zrovna skleničkové příkrmy se rukama moc jíst nedají. Asi v osmi měsících jsem krmila klečící dítě přesnídávkou na plácku trávy mezi polema, neměli jsme s sebou nic, než nosítko a batůžek na pár věcí. Lidi, co chodili kolem po cestě, koukali někteří překvapeně :o) Jenže zrovna jsme se vydali směrem, kde na krmení nějak nešlo najít lepší místo, takže holt klasická cestovní pauza - zasednout, naházet to do sebe a jde se dál.

MEDVED007:
TAPINA: tyjo to mi teda vůbec nepřijde, že by byl nějaký extra bordel. Kusy co spadnou na zem jí zase dám a židličku umeju. A to lžičkou nejí, jí rukama a hrozně jí to baví.
Naopak když máme návštěvu kamarádů co kašičkujou,tak pořád děti převlíkaj, děti maj kaše a za ušima.
Máme jednu velkou výhodu, že máme psa, takže zbytky pod židlčkou mizí, ale i když tam není není to žádný vytírání, ale zvednutí pár kousků.
Hlavně jsme jí naučili jít hlavně v židličce s náma u jídla, takže celá místnost nemá jak být zapatlaná, eď stejně jíme v létě venku a satuosedačkou je to stejný.
A matlání - to bych tipla že si představuješ zas kaši. Tady není nic moc co matlat. Jasný, že to padá a lítá, ale nic náročnýho. A to jsem fakt líná uklizečka ... Jsou to pevný kousky jídla.
Možná mám zrovna dobrej exemplář.

no a na cestách jí uplně stejně. Zeleninu napařuju, když někam jedem kde nanapařuju tak má ovoce, jí ale taky i rýži (rukama) atd. což je zrovna bordel jídlo.

A i vidím, že jí docela dost a baví jí to. (například včera měla avokádo a snědla ho půlku.)
Jen já plně kojim, takže jí dávám jedno jídlo denně plus během dne nějakej rýžovej chlebíček či kukuřičnou křupku, jablko atd. A rodiny co to praktikují a mají větší děti, tak už od toho roka jedí vlastní porce pořádnýho jídla. Ze začátku to byla hra a ožulávání (jedla už bez zubů) a teď už je to férový obědvání.

Ale myslim, že je to o dětech i rodičích. Já mám děs z vyváření a mixování třikrát denně. Tohle hodně vyhovuje mě a Žofka zas chce dělat věci samostatně, takže jí blw vyhovuje taky dost.

DRAKKA: urcite je ;)... geny prece musi byt nejaky mytus, vrozena povaha taky... za vsechno muze postylka!!! true story ;)

BERENIKEE: tak jinak... ja verim, ze kdyby me dite treba spalo v normalni posteli nebo na zemi, tak nema tak silene sklony, jako ma diky detske postylce, ze ktere umi vylezt uz snad od 10m :-D... a diky tomu ma pocit, ze lezt se ma na vsechno a vsude... ;-)

BERENIKEE: konkrétně moje kamarádka má velmi akční dítě, ohrádku pořídíla až poté, co jí začal lézt, sedl si a snažil se postavit (o kočár, nohu, stojan na prádlo...). ohrádka je jí k prdu, protože v ní hystericky řve - chce mít volný pohyb. tak můžeš říkat, že je to tvoje kamarádka :-D to vše proběhlo nějak okolo 7. měsíce...

BERENIKEE: šmankote, to se mi ještě nestalo. ale můj otec teď s úspěchem používá strategii mého syna: a proč? a proč? a proč?...

BERENIKEE: nejlepší je podle mě neobhajovat, nevysvětlovat dlouze, akorát se unavíš, ale ptát se: a proč si to myslíš? kde jsi to četla? jsi si tím jistá? co když to jde i jinak?

pokud to nezabere, musí nastoupit těžší kalibr: Možná máš pravdu, vím, že se snažíš pomoct, ale je to naše dítě, takže to budeme dělat tak, jak uznáme my za vhodné. A pokud s ním někdy bude prroblém (v našem případě nejčastější výtka, že bude rozmazlené, protože ho nosíme, spí s náma, atd), tak si ten problém budeme řešit my, tebe se to netýká.

a opravdu hodně silný argument jednou použil můj muž na svou matku a řekl jí: Podívej se, ty jsi vychovala tři syny, pořád nám něco vyčítáš, takže se ti to asi moc nepovedlo, když jsme takový parchanti...

Je to silná káva, ale dala pokoj, na ní nemůže člověk ťuťuňuňu... Ona je splachovací, neurazí se, ale dá zase chvíli pokoj.

NIENNA: "Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem" :-)
Ano, to mi přijde dobré a nejen pro dítě. Dělám to tak kvůli dětem, manželovi i sobě. Vždycky je lepší, když jde člověk spát s tím, že co ten den bylo, je vyřešené a ráno začne tím čistým listem. Totéž dělám i když někam odjíždím a nebo někdo odjíždí - aby se odjíždělo s dobrým.
Snažím se to rozšířit i na "Slunce ať nezapadá nad vaším bincem", ale to se ne vždy daří....