LAMIA: já moc nechápu, co je na tom jedinečného. sugeruje to představu. že všechny ostatní matky od rána do večera vyváří a mixují. z mé zkušenosti se snažíme všechny nechat dítě samostatně najíst co nejdřív a čehokoliv.
např. náš Matyáš (11 měsíců) futruje cokoliv samostatně od rána do večera zcela sám: piškoty, kamení, kukuřičné křupky, vajgl, nakrájený jablko, banán, tráva, okurka, rýžový chleba, psí granule... řídí si to zodpovědně a bez příruček už několik měsíců. k jeho velké radosti dostane občas i přesnídávku, jogurt nebo hlavní jídlo s masem. nikoho z nás to nijak zásadně nezatěžuje. prasí se vším, ať je to v kuse nebo na kašičku.

ale např. maso samostatně neukouše, to je vyzkoušeno. aspoň jednou za den preferuje nějaký souvislý přísun min. 200g jídla. kdyby to měl jíst sám po kouskách, trvá mu to tak dlouho, že z toho dostane zase hlad

DRAKKA: urcite je ;)... geny prece musi byt nejaky mytus, vrozena povaha taky... za vsechno muze postylka!!! true story ;)

BERENIKEE: tak jinak... ja verim, ze kdyby me dite treba spalo v normalni posteli nebo na zemi, tak nema tak silene sklony, jako ma diky detske postylce, ze ktere umi vylezt uz snad od 10m :-D... a diky tomu ma pocit, ze lezt se ma na vsechno a vsude... ;-)

BERENIKEE: konkrétně moje kamarádka má velmi akční dítě, ohrádku pořídíla až poté, co jí začal lézt, sedl si a snažil se postavit (o kočár, nohu, stojan na prádlo...). ohrádka je jí k prdu, protože v ní hystericky řve - chce mít volný pohyb. tak můžeš říkat, že je to tvoje kamarádka :-D to vše proběhlo nějak okolo 7. měsíce...

BERENIKEE: šmankote, to se mi ještě nestalo. ale můj otec teď s úspěchem používá strategii mého syna: a proč? a proč? a proč?...

BERENIKEE: nejlepší je podle mě neobhajovat, nevysvětlovat dlouze, akorát se unavíš, ale ptát se: a proč si to myslíš? kde jsi to četla? jsi si tím jistá? co když to jde i jinak?

pokud to nezabere, musí nastoupit těžší kalibr: Možná máš pravdu, vím, že se snažíš pomoct, ale je to naše dítě, takže to budeme dělat tak, jak uznáme my za vhodné. A pokud s ním někdy bude prroblém (v našem případě nejčastější výtka, že bude rozmazlené, protože ho nosíme, spí s náma, atd), tak si ten problém budeme řešit my, tebe se to netýká.

a opravdu hodně silný argument jednou použil můj muž na svou matku a řekl jí: Podívej se, ty jsi vychovala tři syny, pořád nám něco vyčítáš, takže se ti to asi moc nepovedlo, když jsme takový parchanti...

Je to silná káva, ale dala pokoj, na ní nemůže člověk ťuťuňuňu... Ona je splachovací, neurazí se, ale dá zase chvíli pokoj.

NIENNA: "Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem" :-)
Ano, to mi přijde dobré a nejen pro dítě. Dělám to tak kvůli dětem, manželovi i sobě. Vždycky je lepší, když jde člověk spát s tím, že co ten den bylo, je vyřešené a ráno začne tím čistým listem. Totéž dělám i když někam odjíždím a nebo někdo odjíždí - aby se odjíždělo s dobrým.
Snažím se to rozšířit i na "Slunce ať nezapadá nad vaším bincem", ale to se ne vždy daří....

MEDVED007: S káráním se budu držet jednoho pravidla - aby dítě nešlo spát s pocitem, že se zlobím.... Aby to prostě bylo vyřešené a ráno čistý list... To mi jako poučka přišlo dobré... :-)

k tomu chválení - mně se líbí princip Montessori: nečinit dítě závislé na pochvale, ale spíš se zeptat dítěte, když něco udělá (nakreslí obrázek, něco vymodeluje): Jak se ti to líbí? Jsi s tím spokojený/ná? Jak se při tom cítil, když jsi to tvořil? ...

a když už chválit, tak konkrétní věc- to jsi hezky nakreslil kočku (a ne: ty jsi výborný kreslíř) nebo ve vyšším věku: to jsi dobře uvařil večeři...

že je důležitý pocit a názor dítěte.

ARQANA: To jsem neuvedla, ale snažím se o totéž... Nejdřív jsem chtěla napsat, že jsem to zapomněla zmínit...ale vlastně ne - dělám toho s Lenkou hodně... dělám to nejlíp, jak umím, jak si myslím... to co vím, čtu, slyším přemýlám přes sebe a buď vyhodnotím jako blbost, nebo jako pro mě nepoužitelné a nebo to přetransformuju do podoby pro nás(mě) vhodné - použitelné... a o všem, co se svým dítětem dělám psát v příspěvcích na nyxu není v mých silách... :-)

CASTROL: Tato terminologie je mi známa, ale není mi blízká. Navíc - MAKU mě předběhla, ale chtěla jsem napsat obdobné - je to slovíčkaření... a myslím, že o to nejde... I když něco neumím popsat a naformulovat, to neznamená, že to dělám blbě a obráceně - to že něco umím pregnantně vysvětlit ještě nezaručuje vůbec nic. Navíc i dobrým termínem se dá popsat věc, která má podobu jen vnější, zdánlivou... - porucha chování ADHD může skrývat "jen" dítě, kterému se nikdo nevěnuje a u kterého měli rodiče představu, že ho posadí do koutku ráno a večer ho tam posbírají, aby ho dali spát.... za respektující výchovou se může skrývat absence výchovy a ignorace dítěte ze strany rodičů. Tady z toho nikoho nepodezírám (ani vás neznám), ale tohle zmíněné mám odpozorováno...takže pokud jeden vykřikuje, že nechválí, tak to pro jiného může znít jako týrání dítěte, protože pod oceňováním si předství tak maximálně finanční odměnu za dobré známky... Chtěla jsem tím příspěvkem spíš VERONIKA22 ukázat, jak to taky někdo může mít...a co tím autor mohl třeba chtít říct (ač jinak mi tato kniha blízká není a mám k ní kupu výhrad - přesto chápu, že pro někoho je to ONO...a navíc ji nezavrhnu kompletně celou, když mám pocit, že pár věcí by se užít dalo)... :-)

Jinak já se právě snažím, aby ty věty nezněli tak děsně uměle... Zatím to dělám spíš proto, abych se to naučila říkat přirozeně a neznělo to tak divně...

Souhlasím s MEDVED007 ač nesdílím její optimismus ohledně matek (podle mě nemá každý ten dar a je paráda už jen to, že se snaží)... ale jinak bych taky řekla, že lepší jít na to "srdcem" a míň vědecky. Hlavně si myslím, že by tomu, jak to člověk dělá měl věřit...aby to bylo opravdové... Kdyby existoval jeden jediný báječný výchovný způsob pro všechny, tak by to bylo až trapné, ne?