Mně úplně nejvíc pomohla rada jedné laktační poradkyně (bohužel nejsem schopná dohledat jméno): Za dobře míněné rady všech babiček, tetiček, kamarádek... pěkně poděkujte, a udělejte si všechno po svém tak, jak cítíte, že to vyhovuje vám a vašemu miminku.

YMLADRIS: náš si to komentuje sám... nejde nejde... maminta umí... jde jde...

YMLADRIS: Mně se líbí, jak ty to bereš vědecky a všechno si dohledáváš v nějakých zdrojích :-) Já coby líná matka řeknu, že když je dítě soustředěné a zabrané do hry a nepotřebuje mě, tak ho přece nebudu rušit, naopak doufám, že vydrží co nejdýl, abych měla klid na svoje věci. Ty to zdůvodníš benefity pro jeho neurální systém. To tvoje zní mnohem líp, protože to přece dělám pro dítě a ne pro vlastní prospěch :-D
Vážně - fakt jsem ráda, že sem ty odkazy a to co máš načteno, sdílíš. Mám vždycky radost, když se mi to tak hezky propojí a potvrdí s mojí každodenní zkušeností. Dodává mi to pocit, že i když jsem rodič-samouk, kromě toho vlastního nemám s dětmi žádné zkušenosti a beru to hodně intuitivně, nejsem tak úplně mimo.

YMLADRIS: jinak jeste k tomu mluveni mne napadla jeste jedna poznamka

Nase dite je asi po rodicich prirozene komunikativni hodne. Celej den chodi, macha rukama a dozaduje se inputu, ktery bohate dostava. Sedi dlouho nad knizkou a chce se "bavit" o obrazkach atd. Takze u nas je to celkem jasny, reagujem na jeho potrebu.

Nicmene je kontext, ve kterem davame bacha na to, abychom na nej nemluvili, a to je to slavne montessoriovske ponoreni se do samostatne aktivity - kdyz neco zkouma, zkousi, dela, resi a je zaujaty, tak je silne kontraproduktivni mu to komentovat interpretovat chvalit, zvanit. Protoze benefit pro jeho neuralni system, ktery plyne z te soustredene aktivity (propojovani synapsi na zaklade prace rukou/tela a pobirani si to vnitrne hlavou), je podstatne vyssi (uceni novemu, odhalovani zakonitosti, pobirani dovednosti), je mnohem vetsi nez to, co ma z toho, kdyz ho dospely ze soustredeni vytrhne nejakou svou hlaskou, aby mu "pomohl" nebo "poradil" nebo "ocenil". Toto je vyzkumem podporene (ze okamziky soustredene prace se oplati vsemozne podporovat a nevyrusovat)

INUSHKA: Theo je o dost mladsi, takze uz vubec nemuzu tvrdit ze se to oplati/lo, ale jedname podobne - celej den slysi "ano", takze kdyz 4x denne slysi "ne", pripada mi, ze to pro nej neni problem akceptovat. (uvidime za rok)

YMLADRIS: Já když o tom tak přemýšlím, tak vlastně takhle "ve hře" nebo když o nic nejde, nechává Malvoně moc docela často. Třeba teď poslední dobou má tendenci nám přidělovat jídlo a pití - když pije ona, musím se napít i já, rozděluje nám ze společné mísy jídlo na talíře a tak. Je vidět, že ji to baví a je to pro ni důležité, tak neodporuju, když mi to nevadí. Když jdeme na procházku se psem, nechávám ji vybírat cestu, poslouchám její "pokyny" při hře a podobně. Na druhou stranu, pokud není vhodná chvíle (třeba jdeme za určitým cílem, ne jen tak na procházku) nebo když do mě cpe už třetí rohlík, tak prostě řeknu něco jako "Malvínko teď ne, teď to potřebuju udělat po svém" a ona to (když není přetažená) většinou akceptuje bez vzteklých scén a válení po zemi. Samozřejmě nemůžu stoprocentně říct, že to spolu souvisí, dost možná je to prostě její povahou, ale stejně si myslím, že nechat dítě zažívat moc v situacích, kdy o nic nejde, aby o ni nemuselo za každou cenu bojovat, když o něco jde, je docela dobrá cesta.

INUSHKA: mne se to spojuje (to uz neni kniha ale moje laicka uvaha) s tim, jak decka milujou hracky typu zmacknu tlacitko, neco se stane. Hudebni hracky atd. Nemyslim ze by tak milovaly hudbu, ale prave tu vzdy platnou kauzalitu - zmacknu - vytvorim efekt - jsem mocny.
Kdyz to hrajou s zivym clovekem, je kolem toho kopec srandy a smichu a to je povazovano za hlavni terapeuticky vliv - decko zaziva samo sebe jako dokaze neco zpusobovat (vyvolat ucinek dle sve vule) a zaroven je to sranda, mama i ono se smeje.

Prehaneni se reakce na neco (svijis se hrozne pri lechtani) ta Solter taky doporucuje, je to na podobnem principu, decko vi ze je to 'silly' (dloubne do tebe a ty se dramaticky skacis k zemi do postele), ale presto ma pocit moci a je kolem toho sranda. Ma tam plno prikladu jak to deckam celkove pomaha dobijet baterky (napr detem v tezkych situacich - narozeni sourozence...)

LYDI: ad ze je to neprirozene. No jo no, ja osobne to beru tak, ze s detma nemam zadne zkusenosti, nevim co je prirozene, leda snad ze bych jako etalon brala jednani svych rodicu, jenze to vedlo k neuroze kterou bych svemu decku neprala, takze se koukam co na to odbornici. Delam si pomalu sbirku zajimavych reseni, ktera mi neprijdou intuitivni (sama bych na to nedosla), a tyhlety power-games (hraje se na to, ze dite je silne, ze nejak ovlada ono tebe) je jedna z nich. Doporucuje to i ta Naomi Aldort, jako pomerne vselek

YMLADRIS: Já jsem dosud netušila, že to má nějaký název a je to "pedagogicky" popsáno, ale tyhle hry hraju s Malvínou celkem často naprosto intuitivně. Blbly jsme takhle jako malé s mámou a se ségrou (s tou to v nostalgických záchvatech návratu do dětství občas děláme i dnes). Konkrétně třeba to mačkání nosu, po kterém troubím jako slon nebo pískám jako pískací hračka. Nebo ji nechám, aby mě lechtala, řehtám se a svíjím se jako had (naschvál přehrávaně). Nenapadlo mě o tom uvažovat ve stylu "prece decko nemuzeme vest k tomu aby si zvykalo skakat nam po hlave", protože skákat po hlavě si ji nenechám. Provozujeme to obvykle v posteli po ranním mlíku, někdy i s tatínkem, je to takový startovací rituál - mně tohle raní blbnutí pomáhá se probrat a nabrat dobrou náladu, i když jsem nedospaná. Sranda je to jen dokud to baví nás obě, jakmile začne dělat něco bolestivého nebo nepříjemného, tak tu hru prostě ukončuju. Naopak mi přijde, že jí to dost pomáhá, aby chápala, co znamená, když řeknu "stačí, konec hry" a byla schopná se ovládat a kontrolovat sílu impulsu.

LYDI: Já obvykle ten "input" dodávám, když si o něj dítě řekne. Malvína hodně ukazuje kolem sebe a říká "tam" nebo "toto?" Když to dělá, vím, že chce k té věci nějaký komentář nebo vysvětlení. Většinou se snažím nesetrvávat v takovém případě u jednoduchého "to je ovečka", ale říct třeba, co ovečka dělá, někdy i proč asi. Stejně jako YMLADRIS se ale většinou snažím vyhýbat hodnocení a když už se mu nevyhnu, tak ho podat jako svůj subjektivní názor. Tedy ne "to je ošklivé", ale "to se mi nelíbí". Celkově s ní mluvím hodně, třeba se s ní v obchodě "domlouvám", co koupíme nebo v autě komentuju, kudy zrovna jedeme, ale já jsem i dřív byla ten cvok, který mluví s neživými věcmi nebo jen tak pro sebe, tak teď aspoň vypadám méně šíleně, když to svoje "kde bych byla, kdybych byla smetana?" říkám v obchodě u regálu dítěti a ne prázdnému vozíku :-D