ALI_EN: mam dva psi, jednoho z nich od narozenin a vychovat dceru jako je to teda rozhodne ne. teda nase psi sou v poho, my sme s nimi celkem dost v poho a je pravda ze vychovat zvire, to 0pak clovek uz neni uplne bez zkusenosti kdyz ma to dite. ale stejne je tam pro me velkyyy rozdil...

LEDNACEK: třeba že s nimi o tom mluví?

INUSHKA: DOD je jeste v lednu. Poulova - nejvic mne zaujalo jak mluvila o tom "to pustit", jak je to tezke a je to proces (prekladam si to jako jak deckam dovolit byt samy za sebe, co nejvic...). JInak na jejich webu pise blog. Jedna maminka mi tam rikala ze dcera tuhle prisla ze skoly s tim, ze deti se usnesly ze hrat si o prestavkach na valku je nebavi ze je to blby a ze to uz delat nebudou. Vypada to ze plno pravidel vznika fakt takovym tim summerhill (free skola) stylem, coz jsem ani netusila necekala a neni to pro mne zasadni, ale tesi mne ze to jde i s prckama. Maji sdileni na elipse (Poulova ma sedm let montessori za sebou) a ucitelky rikaly ze je dojimave videt ze ty decka fakt treba se vzajemne uprimne omlouvaji za neco co se nekomu nelibilo (co kdo komu provedl). A ze to je tlupa fakt zivych nezavislych decek z lesnich skolek (ze z monte trid byla Poulova zvykla ze pulka deti furt chodila za nim pro namety co maji ted delat, tak ze letokruzane teda fakt ne). Zajimave, no.

Jinak budou tu budovu dale zabirat a predelavat, hodlaji tam byt minimalne nekolik let. Akreditaci maji do devitky. Ovsem vse stoji a pada s osobnosti noveho ucitele. Poulova to vidi tak, ze nejlepsi je delat k cemu ten kantor inklinuje, takze proste zalezi, koho ted sezenou, jiste bude uplne jiny nez ona, nikdo rodicum neslibuje jaky bude pac jeste neni k dispozici. Tak jim preju stesti. Chteji to drzet jako malou rodinnou skolu pokud mozno se zapojenim rodicu; koncepce v zasade monte - nezavislost a samostatna inklinace co ted delat -- waldorf - komunita propojeni slavnosti -- lesni pedagogika -- hodne byt venku a co se da to ucit prozitkem ("je nesmysl si v ucebnici cist o tom co se dela na poste")

TAPINA: empiricky zjistit, ze prave ted prave tvoje dite potrebuje napriklad vice struktury nez volnosti, a pak se podle toho zaridit (s prioritou co dela dobre jemu, nee co na to tvoje matka, vyvojove tabulky, nebo "se mnou cvicit nebude!!"), to mi prave pripada jako jadro toho respektujiciho pristupu.

Já beru všechny ty knihy jenom jako materiál k zamyšlení, který mi pomáhá utřídit si, co jak chci nebo nechci, ne jako příručku nebo návod. Nedržím se žádné dogmaticky a už vůbec ne tak, že bych používala doslova převzaté věty - to prostě nefunguje, když to nevychází ze mě. Třeba zrovna Respektovat a být respektován se mi líbí tou základní myšlenkou, ale realizace, jak je podána v knize, je mi silně proti srsti. Ty věty v příkladech mi připadají strašně nepřirozené a šroubované, místy až manipulativní. Kdybych nevěděla, že autoři jsou Češi, považovala bych to za výsledek velmi špatného překladu.
Svou intuicí a aktuálními potřebami svými i dítěte se řídím ze všeho nejvíc, víc než jakýmikoliv pravidly nebo návody. Už jsem to tu mám dojem někde psala, že ani nedodržuju ono pravidlo čitelnosti - ve stejné situaci reagovat vždy stejně. Reaguju podle toho, jak to zrovna cítím, nejsem stroj. A zatím se zdá, že to docela funguje, s dítětem se převážně domluvím bez řevu nebo násilí a široké okolí tvrdí, že je neobvykle "hodné". (Já to tvrdím taky, jsem za to vděčná a nemyslím, že by to byla moje zásluha, spíš má prostě takovou povahu a já jsem ji "jen" zvládla nezkazit. Zatím.)
Obecně mám dojem, že se s různými metodikami výchovy, návody a příručkami poslední dobou roztrhl pytel a spousta lidí k rodičovství přistupuje až příliš vědecky a čeká, že jim někdo dá na dítě návod jako k pračce - dítě dělá A, ty udělej B. A když to nefunguje, hledají hned někde chybu - buď u sebe nebo u dítěte. Pro mě je jediné a nejdůležitější pravidlo, že dítě je člověk stejně jako dospělý a vztah a vzájemnou komunikaci vytváříme společně. To pro mě bylo asi největší zjištění, které mi přineslo mateřství. Dokud jsem byla bezdětná, představovala jsem si batolata jako loutky bez vlastní vůle, bez schopnosti přemýšlet a rozhodovat se, které jsou absolutně ovládány doapělými. Až jak moje vlastní dítě rostlo, pochopila jsem, že to je blbost, že má osobnost už od narození a že mi prostě nezbyde než ji respektovat, pokud spolu máme žít v míru.