Ahoj vespolek, byl jste někdo na kurzu bezplenkove komunikacni metody v brane k detem? stoji to za ty dve stovky? dalo vam to neco ? byli prijemni? srozumitelni? dali se jejich rady uvest do reality? byl tam nekdo s mimcem-jako navstevnik kurzu?
konec hlaseni , dekuju za pozornost (+:

Sleva na merino body http://www.hanibal.cz/...eti/detske-obleceni/termopradlo/15838-devold-breeze-baby-body/#.VKw23yuG-HQ

Proč kontaktní rodičovství nefunguje na sto procent
http://www.prosimspinkej.cz/proc-kontaktni-rodicovstvi-nefunguje-na-sto-procent/

MALA_MISIA: já bych řekla, že nošení je hlavně o dítěti...starší holka byla (a je) hodně kontaktní typ a nosila jsem jí denně hluboko za roční narozeniny a oběma nám to vyhovovalo....u druhého dítěte jsem se těšíla hlavně na šátek, protože to byla jedna z mála věcí, která mě na maminkovství u mimin fakt bavila a mladší holka ho dost bojkotovala...nosila jsem jí tak do tří čtyř měsíců a pak míň a míň a od půl roka už to nešlo vůbec, protože se z šátku naučila vysvlíkat a vylejzat....prostě nesnášela to omezení osobní svobody....a to nejen v šátku, ale i v jakémkoliv ukurtovaném zařízení ala autosedačka, cyklosedačka, jídelní židle, cokoliv.....

takže za mě, ty si můžeš 100x říkat, že chceš nosit, mít takový nebo makový režim, ale ono často plno věcí tak nějak vyplyne ze situace.....

EWICZZZKA: To jsi napsala hezky.

Jeste k tomu celemu, me vzdy hrozne mrzi, jak casto ctu, jak si neco matky vycitaji. Ze neudelaly tohle, tamhleto, ze kvuli tomuhle jsou urcite spatne matky a ze by si jejich dite urcite zaslouzilo neco lepsiho. Snazim se hodne s tou vinou pracovat - proste si nevycitam, ze obcas na dite zarvu, ze je nekdy serie situaci, ktere se nevyvinou nejlepe. Nebojim se mu rict, co me k tomu vedlo, co dela jeho chovani s mymi pocity, jak ja se citim a rict, proc se chovam tak, jak se chovam. Model obetovat se pro dite, ze vsech sil se snazit mu dat modre z nebe, udelat to tak, aby idealni dite nikdy nebrecelo, to podle me neni nejlepsi cesta - myslet i na to, ze ja tady jsem a mam sve potreby, ktere by zase na oplatku dite melo respektovat.

A jak uz tu zaznelo, brat dite jako partnera nebo partaka, na kterem taky lezi zodpovednost. To je mnohem snazsi s tim, jak roste. Hodne jsem si to uvedomila v momente, kdy sel syn do skolky. Najednou je tam sam za sebe, najednou prisel moment, kdy bude delat chyby, za ktere bude nest zodpovednost on. Nevytvaret na nej tlak, aby se choval tak, jak ja chci, ale aby nasel tu cestu, kterou on chce. Necekat, ze vsechno pujde snadno..

Nejak jsem se do toho nejspis zamotala a patlam pate pres devate

MALA_MISIA: A jeste me napada k te obecne rovine pochybnosti, nejistoty - bud na sebe proste hodna. Mam pocit, ze se na nas ze vsech stran hrnou same zarne priklady rodicovstvi, vysmate dokonale matky, ktere plne souzni se svymi detmi, protoze "materstvi je proste tak.prirozene a sotva sve miminko poprve uvidis, hned se stanete jednim telem jednou dusi a svet je dokonalej a krasnej". A kazdy, kdo to takhle neciti, by se mel stydet a pochybovat o sobe. Mam z medii a vseho, co nas obklopuje takovy pocit.
Pravda je takova, ze ty a prave jen ty, jsi pro Cyrila ta nejlepsi mama. Coz ale neznamena, ze mu nebo sama sobe v roli matky, budes vzdy rozumet. Klast na sebe takove naroky je zbytecnou zatezi. Materstvi a vychova jsou plne nejistot. A prijmout to prave tak je dost osvobozujici.

KOTENCE: Akorát pozor na to, že dítě které usne JEDINĚ samo v postýlce, má taky značné nevýhody. Osobní zkušenost ;-)

MALA_MISIA: Jak už tu zaznělo, ideální je nastavit si všechno tak, aby byla spokojenost na obou stranách, nedělat si násilí, protože někdo někde psal/říkal, že... Člověk je z toho pak zbytečně otrávený a frustrovaný, a když je nespokojený rodič, nemůže být spokojené ani dítě, čímž se prohlubuje nespokojenost rodiče a vzniká začarovaný kruh :-)
Když jsem si s prvním dítětem (a s problémy s kojením) pozvala laktační poradkyni, nejlepší obecná rada, kterou mi dala (a vlastně vůbec nejlepší rada, co jsem kdy dostala), byla: Dělejte si všechno po svém tak, jak je to příjemné pro vás a pro vaše miminko. Dokud jsem se podle ní řídila, bylo všechno ok. Jakmile jsem se od ní odklonila, třeba na popud knížek nebo článků, nebo i pod nátlakem rodiny, necítila jsem se úplně dobře a dítě většinou řvalo (typický je příklad s nočníkem, když se prababičky při každé návštěvě nejvíc zajímaly, jestli už dítě chodí na nočník, po čase jsem prostě nevydržela a měla pocit, že bych s tím asi měla něco dělat, a bylo to vlastně úplně zbytečné; u druhé dcery jsem nic nehrotila a prošlo to všechno daleko snáz a přirozeněji).
Ke konkrétním dotazům:
Nošení - u první jsem střídala nošení a kočár podle situace, nálady, terénu... Obě další děti v šátku strávily valnou většinu dne, aspoň zezačátku, tak do tří měsíců. Umožnilo mi to mít je u sebe, a zároveň zvládnout všechny ostatní činnosti. Naštěstí tam byly spokojený, většinou v tomhle věku pobyt v šátku celý prospaly. Tak od třičtvrtě roka (zhruba) jsem nošení začala střídat s golfkama. Syna od nějakých 8 měsíců nosím minimálně kvůli zádům, u holek mě nebolely, teď jo :-/
Dudlíky - první dítě dudlík mělo, rušili jsme ho asi ve 2,5 letech, když se uklidnila situace z přijetí sourozence. Druhé dítě dudlík mělo asi do půl roka, pak se ze dne na den rozhodlo, že dudlík je největší zlo, a už ho nechtělo (palcem ho nenahrazovalo). Třetí zatím dudlá, má ho hlavně na spaní nebo na krizové situace.
Režim - s prvním v podstatě žádný nebyl, hodně jsme jezdily na návštěvy ke kamarádkám s dětma nebo ony k nám, nebo společně na výlety, spala i jedla, když se jí chtělo, s příkrmama se to trošku ustálilo, aspoň to jídlo bylo v přibližně stejnou dobu. U dalších dětí jakýs takýs režim byl díky potřebám těch starších, a co chodí děti do školky, je to prostě dané, musíme v nějakou dobu vstát, aby byly ve školce včas, a taky musej v určitou hodinu do postele.
Jo a k tomu pláči - u první si pamatuju, jak jsem byla vždycky úplně vnitřně rozklepaná, když plakala a já nevěděla proč. Asi jsem postupem času nějak otupěla, u dalších jsem to neměla.

MALA_MISIA: Já teda asi nejsem úplně kontaktní rodič podle defimice, spíš líný rodič :-) Nicméně mě zaujalo, jak reflektuješ svoje mateřské sebevědomí - "jak se lépe najít v roli matky a jak mít v sobě sebedůvěru, jak neřešit rady tipy a triky a víc poslouchat nitro, dítě, učit se ho správně číst a rozumět." Návod ti na to asi nikdo nedá :-) Nicméně mně v tomhle hodně pomohlo uvědomit si, že i to malé dítě je osobnost a že svůj vzájemný vztah tvoříme společně. Že celá ta zodpovědnost není jen na mně, kousíček jí má i to dítě a je potřeba mu ji nebrat, naopak mu nechávat tím víc, čím je starší. Proč já mám rozhodovat, jestli ho mám nosit nebo vozit, jestli mu mám dát dudlík nebo ne, kdy má chodit spát nebo s čím si má hrát? To zvládne samo. A proč bych to ještě navíc měla dělat podle nějakých příruček, které psal někdo, kdo moje dítě v životě neviděl? Prostě si ze všech těch tipů a triků, jak píšeš, vybrat, co se ti líbí a co by vám oběma mohlo vyhovovat, ale nebrat je jako dogmata ani jako zaručené návody. A hodně důležité je tam to "vám oběma", protože jak říkám, ve vzájemné vztahu jste dva a musíte fungovat spolu. Řešení, které skvěle vyhoví dítěti, ale tebe psychicky nebo fyzicky zničí, je špatné řešení, i kdyby tisíc příruček tvrdilo, jak je to bezva. Pro mě do téhle kategorie patří třeba společné spaní v jedné posteli. Důležité je naučit se rozlišit, co chceš opravdu ty, protože to vychází z nějaké tvojí potřeby, a co "chceš" jenom na efekt - výchovný, aby se okolí nekoukalo skrz prsty, abys dostála rozumovému přesvědčení, že takhle je to univerzálně nejlepší...
A k těm konkrétním otázkám: Nosila jsem hlavně ven, když byla úplně malá, tak skoro denně, na procházkách se psem (byl sníh a s kočárkem se jezdilo špatně). Později vyhovoval spíš kočárek, protože chtěla mít rozhled a hrát si. Doma jsem moc nenosila, bylo to k ničemu, když jsem nechodila, tak stejně v šátku řvala a já jsem se nikdy nenaučila s miminem uvázaným na břiše cokoliv v domácnosti udělat. Moje dítě je od narození spíš individualista, usíná zásadně sama (už v porodnici, dokud jsem ji držela v náručí, tak pořád koukala, jak jsem ji šupla do postýlky, tak vytuhla) a vydrží si docela dlouho i sama hrát. V tomhle jsme si báječně sedly.
Denní režim vykrystalizoval postupně sám. Ze začátku spala a jedla podle potřeby, ven jsme chodily podle psa. Postupně se časy spánku ustálily a dal se vytvořit trošku režim. Nikdy jsem ho ale nebrala a dodnes neberu jako něco závazného, podle čeho je potřeba plánovat program. Když můžu, tak se snažím v denním plánu zohledňovat, kdy asi bude unavená, protože v kočárku už většinou neusne a přetažené batole je opruz, ale když jsme venku, máme nějaký zajímavý program nebo prostě není unavená, tak se čas spánku posune, stejně tak jídlo.
Dudlík měla asi první tři měsíce, pak ho sama od sebe začala plivat, tak jsem jí ho nenutila. Bohužel si navykla na cucání palce, které teď horko těžko odnaučujeme, jelikož má oba palce rudé a osypané, jak je má pořád rozmáčené.