RYBKA: ano, souhlas, taky mi vadí, když tady znějí radikální názory na to, že tohle je dobře a tohle špatně...přitom na netu je to ještě víc odosobněné než v reálu a já se i v reálu dost zdráhám něco posuzovat....člověk nezná kontext....kdo jsem já, abych někoho soudila.....

INUSHKA: Druhý odstavec, všímám si, že dost záleží i na takových jemných nuancích v hlase, výrazu rodiče, když dítěti něco říká (zkrátka na řeči celého těla), když mi na tom echt záleží, aby do toho bláta nelezla a vyjádřím tak nějakým způsobem strach, tak ona se začne vzpouzet a tím spíš tam hupsne a bude to strašná sranda, že udělala něco "zakázaného". Když to vyjádřím aby to vyznělo tak, že je to její zodpovědnost (řeknu to tak trochu jako by mi to bylo jedno, jen informuji, že když x, pak y), jestli se umaže nebo ne, tak je na sebe hodně opatrná a výzvu přijímá. A takových detailů je hrozně moc a jedna věta pak může mít na různé děti různý dopad, záleží na celém tom vztahu rodič-dítě, na minulosti toho vztahu, na jemných detailech komunikace. Neříkám, že nezáleží na povaze dítěte, ale je to jen jeden z mnoha aspektů. A i ta povaha je proměnlivá ostatně.

Každé dítě je jiné, vždycky je potřeba najít strategii, která bude vyhovovat rodiči i dítěti. I u jednoho konkrétního dítěte se to může měnit (a mění) třeba s věkem. Jasně že jsou lidi, co nad tím nepřemýšlí, co děti prostě řežou jak žito, ale na druhou stranu jsou lidi, co nad výchovou přemýšlí, kolikrát se tím i trápí, dělají co mohou, ale prostě zrovna vylosovali "osobnost", "náročnou povahu", a dostanou se do situace, kdy to jedno plácnutí přes zadek prostě zabere líp a efektivněji, než celej arzenál "po dobrém" metod. Já bych se naprosto neodvažovala je nějak osočovat nebo odsuzovat (a čím dýl se pohybuju mezi matkama s malýma dětma, tím víc mě to v tomhle utvrzuje). Cizí člověk podle mě málokdy může nahlídnout danou situaci natolik komplexně, aby mohl soudit. Samozřejmě, že všechno jde vždycky udělat i jinak, otázka je, jestli je to pak ve výsledku lepší.

MEDVED007: No a co přesně je "po zlém"? Já třeba čapnout batole do náručí, od toho bláta odnést a přitom mu pořád dokola vysvětlovat, proč se v tom blátě válet nemůže, nepovažuju za "po zlém". Ani říct něco jako "jestli se v tom blátě vyválíš, budeme muset jít hned domů" mi nepřijde jako "po zlém". A obojí jsou přinejmenším u části batolat celkem funkční strategie.
Chci tím říct, že už se to tu zase začíná redukovat na "buď vedu s batoletem sáhodlouhé diskuse o každém prdu nebo ho řežu jak žito". Přitom mezi těmito dvěma extrémy je obrovská škála možností.

A jinak, čistě prakticky a konkrétně, aniž bych tím chtěla opět rozjet flame na téma "hodná holčička", chceš-li OPRAVDU "vidět rodiče, který se domlouvá s batoletem a to moudře pokýve hlavou a řekne, ano maminko, máš pravdu, nebudu se válet v tom blátě.....", tak se někdy přijeď podívat na nás. Já opravdu můžu dobře v 80 % situací Malvíně říct "Malvínko, nemáš na sobě holinky, to bláto obejdeme, prosím" a ona se postaví na kraj té bahnité kaluže, konstatuje (obvykle několikrát dokola) "tam ne teď", případně "tam jo" s ručičkou napřaženou na suchou část cesty, ujistí se, že to myslím vážně a že já do bahna taky nepůjdu, srovná si to v hlavičce a bahno obejde.

[ MEDVED007 @ Kontaktní rodičovství - attachment parenting ] co jsem vypozorovala u dětí, tak způsob jakým jednají a jak se chovají, je jen odraz nás samotných, tím myslím pokud se na dítě křičí bude i ono křičet na nás, pokud my neposloucháme, ono nebude poslouchat nás.... možná je to naivní přístup, ale celkem mi to vychází, jen teda nevím jestli se naše zkušenosti dají porovnávat, jelikož já to mám vyzkoušeno jen na své jedné dceři a zrovna jsem mohla vychytat uvědomělé, vnímavé dítě...

a zrovna válení v blátě je fakt skvělá zábava....;)

ADELA_INA: a ty chápeš jako zlé jen fyzické násilí ? já jako zlé chápu i to, když někdo na dítě ječí....jako dobré chápu domluvu resp. nějakou dohodu s dítětem.....a to fakt s každým a vždy nejde...hlavně teda v nízkém věku.....na svoje dcery ve školním věku už "po zlém" nepraktikuju vlastně nikdy, přišlo by mi to ponižující pro ně i pro mě...ale když byly malé, tak jsem na ně sem tam "po zlém" praktikovala a fakt bych chtěla vidět rodiče, který se domlouvá s batoletem a to moudře pokýve hlavou a řekne, ano maminko, máš pravdu, nebudu se válet v tom blátě.....

Prohlasit pravdive "po dobrem to nejde" znamena, ze clovek vyzkousil vsechno "dobre" co existuje, nikoli vsechno co dobreho dokazal vymyslet. Ja s kotence souhlasim, ze by mi prislo vyrazne lepsi vyjadreni "navim jak s nim po dobrem" "momentalne to nedavam" nebo tak neco. Minimalne si tim nechava otevrenou moznost do budoucna, ze treba nekdy neco noveho vymysli, nacerpa silu nebo tak.

KOTENCE: Když jsi takový zastánce jednání po dobrém, proč sama s ostatními, nejen dětmi, nejednáš po dobrém? Jestli to, jak komunikuješ na netu, je ukázka toho, jak se podle tebe má jednat s lidmi a jak sama jednáš se svými dětmi, tak to, za mě, zase taková výhra, abys mohla poučovat ostatní, není. ;-)

KOTENCE: zcela bez kontextu, ale možná si to neumíš představit, ale jsou děti, s nimiž to skutečně po dobrém nejde, nejde to tedy ani po zlém, ale to už by bylo na jinou debatu.

SUCUBIS: ok tak asi nic, ja jsem to nacetla a bylo to pro mne novy: ze decka posiluje pobyt s rodicem, kterej je ale totalne nasleduje, tj hru/akci ridi vyhradne to dite. Rodic je mu jen k dispozici, hraje s nim dle pokynu ditete, ale nikam to neridi ani nevede. Treba hodinu. Venuje plnou pozornost, nedela nic jinyho. Pisu to, ze by to treba mohlo pomoct, nee ze te nezajima nebo tak neco

SUCUBIS: Taky jsem to resila, kdyz jsem pracovala z domova a potrebovala neco delat a erika musela odhanet. On je tedy dost samostatne si hrajici od malicka a nenarocne miminko a posleze dite, ale pak jsem cetla naomi, ktera mk teda celkove moc nesedla, ale bylo tam, ze dite by melo mit prednost, ze kdyz takhle otravuje, je nejlepsi se sebrat a jit se mu venovat naplno. Udelala jsem to tak, kdyz proste po kolikate prisel, ze neco, zvedla jsem se od prace a sla a treba dvacet minut s nim neco stavela nebo cokoli jinyho. Pak jsem se zeptala, jestli uz je to dobry a on ze jo, ze muzu jit a byl klid treba dve hodiny, kdy jsem nemusela nic, tskze ve vysledku jsem cas vydelala a rozhodne mi nesezral i ruku

SUCUBIS: Zase si z toho nedělej vrásky, děti potřebují hodně pozornosti a lásky a někdy rodič ani nemůže mít tolik kapacity to tomu dítěti zajistit. Řekla bych, že jak jsou děti stavěné na jiné prostředí, ty naše chudé a nudné byty je moc neuspokojují v jejich touze po prozkoumávání a objevování, tak touží víc po společnosti rodičů. Vidím to teď na dceři, jsme druhý týden u mých rodičů na venkově a dcera pořád lítá venku a po mně ani nevzdechne (ale ani po babičce nebo dědovi, prostě si vystačí v tom prostředí sama). Kdežto ten byt to je holt nuda, i kdyby byl až po strop zaplněnej hračkama, nikdy to nebude tak stimulující a samostatnou hru podporující prostředí, jako příroda. Když jsme u nás doma v bytě třeba dva dny zavření (z nějakého důvodu, třeba nemoc), tak je z dcery najednou strašný upír, co člověka nenechá na chvilku vydechnout.

SUCUBIS: Vůbec netvrdím ani nenaznačuju, že je zanedbávanej (a ani mě to nenapadlo, jestli to tak vyznělo, špatně jsem to formulovala). Jen chci říct, že pro něj je to velká změna, do příchodu sourozenců měl 100 % pozornosti, a to procento se jejich narozením logicky rapidně snížilo. A je malej - oproti dvojčatům ti to tak nepřijde, ale 3letý dítě je prostě ještě fakt malý. Spoustě věcí nerozumí, není schopný situaci nějak objektivně nahlídnout, bere to ze svýho naprosto sobeckýho hlediska. Z jeho pohledu to prostě je tak, že když je hodnej, tak ho řešíš míň, než když zlobí (což je samozřejmý). Pro něj zlobení=upoutání pozornosti. Ptala ses, co s tím, jak ho usměrnit, vím, že tohle vymezení času jen pro něj raděj i v ppp a že to několika mým kamarádkám pomohlo. Nic víc za tím nehledej :-)