YMLADRIS: velmi souhlasím s tím, že geny jsou potvora....já byla dítě, které ječelo jen se na něj někdo jen podíval....dodnes v rodině kolují vtipné historky o tom, jak jsem děsila všechny nahlížeče do kočárku :-) dcery neječely, ale držely se mě velmi pevně hodně dlouho, ač si myslím, že je málo rodičů, kteří jsou víc kontaktní než já....krom jediného a to je spaní, nicméně holky jsou fakt naše (tj. po mně i manželovi) a obě mají radši při spaní soukromí čili to pro ně problém nebyl

ve finále mě tyhle řeči o tom, že když člověk děcku vytvoří pevný bod, tak se dítě od něj v pohodě záhy odpoutá a když to nedělá, tak je někde chyba....docela štvou

jsem ráda, že jsi to tady tak pěkně popsala....

NYA: můj závěr (vidívám cca 20 triletaku) je, že ty kontaktní praktiky jsou taková hluboká výživa, ktera decku vytváří pevný bod/"svět je ok, jsem vítáno". Separační praktiky jsou jako kouření v těhotenství: ASI nějak dite poškodis, ale těžko říct jak/kde/co.
Ale to, že nekouris a jsi kontaktní ještě není "záruka" ničeho. děti hrozně moc tvaruje i tvůj předchozí život (skrz epigenetiku), porod, tvoje pohoda, jejich geny atd. Zda bude mít děcko odvážnou osobnost či ne, to nemůžeš vědět.
Ale separační praktiky jsou prostě stres, je to zbytečná ujma. blok ve vývoji.

MEDVED007: Stačil mi přečíst bod jedna.... nepopírám, že jsou tam dobré informace, ale to je zas strašně radikální.
Moje dcera měla od čtyř týdnů abdukční dečku, kvůli špatnému vývoji kyčlí. Až do osmi měsíců jí měla nonstop (krom pár volných chvilek na přebalení a koupání). Na bříško jsem jí tedy dávat nemohla (fakt to není technicky možné). A opravdu se sama naučila přetáčet tam i zpět. Pravda, pozdě, někdy v deseti měsících. Ale je to tím, že je opožděná o dobu strávenou v dečce. Takže věta „Pokud miminko nedáváme na bříško od narození, popřípadě jen zřídka, nemá pak snahu se na bříško dostat, protože takovou polohu nezná a neví, jak ji zaujmout. Často se mu taková poloha ani nelíbí. A protože se neumí otočit nazpátek, bude na bříšku stále plakat, dokud jej někdo neotočí. Vývoj tedy začne stagnovat, protože rodič většinou před brekem ustoupí,“ je fakt nesmysl.

článek k tématu
8 hříchů ve vývoji dětí. Neděláte je taky? – Maminka.cz
http://www.maminka.cz/...e-je-taky?utm_source=Facebook&utm_medium=Prispevek&utm_campaign=FBprispevky

mmch, prý je dobré, když dítě leze aspoň 4 měsíce. ha, obě naše lezly 6+...

TORUVIEL: To je fakt otázka, přijde mi, že to prezentuješ strašně extrémně. Copak jsi Báru nikdy neposadila do malé houpačky a nehoupala, protože děti se přece umí houpat samy a když ne, tak mají smůlu? B. už je velká a třeba jste i dříve měli různé možnosti, ale jak píše SEBIEN, v určitém věku se ve městě těžko hledá přiměřené vyblbnutí tak, aby dítě bylo spokojené a jeho možnosti otestované a rozvíjené.

Já vyrůstala na zahradě, kde byly stromy od maličkých po opravdu velké. Ale fakt si nemyslím, že jsem po nich lezla, když mi byl rok a půl např. Ale samotná ta zahrada nabízela dobrodružství, možnost zkoumat, někam si zalézt atp. Tohle moje děti teď nemají, nemám takhle velký a variabilní prostor, kam bych je mohla (ve 2,5 letech starší) vypustit, abych je nemusela téměř hlídat (a tedy ani pomáhat). To jen když přijedeme k mamce a zase máme k dispozici naší zahradu (a spousta okolních, děti jsou vypuštěné do uzavřené uličky a pobíhají mezi zahradami, tuhle trampolína, tamhle houpačka, někde kotě...).

NYA: Moje starší je ve svých 2,5 letech dost samostatná a nezávislá. V červnu například byla 12 dní na kolech jen s babičkou a dědou. Kontaktní výchovu asi neprovozuji úplně důsledně, ale nosila jsem, kojila na požádání, spaly jsme spolu, pokud měla zájem. Nicméně její samostatnost je daná spíš povahou, od mala byla velice společenská, což mi umožnilo trávit čas mezi lidmi, kruh se uzavírá. Rozhodně bych teď mohla zavřít pusu těm, kdo mi říkali, že ji moc nosím a udělám si z ní rozmazleného mamánka. Z toho by ji mohl obvinit jen naprostý blázen :)
Což neznamená, že mám doma věčně vysmátého andílka, je to fňukna ufňukaná a když má svůj den, je fakt na zabití. Ale to je podle mě opět spíš povahový rys, který se navíc zlepšuje s rozvojem řeči, než důsledek kontaktní výchovy.

NYA: Mám za to, že to závisí i na spoustě dalších faktorů v tom vztahu a především osobnosti dítěte. S blízkou kamarádkou máme děti stejně staré, vychovávané ve stejném duchu, moje starší je hodně samostatné, od malička bez obav odejde do cizího kolektivu, zapojí se, mladší je víc vyděšené a potřebuje trochu víc času s maminkou za zadkem, ale nakonec se taky odtrhne. Její děti bez ní nedají ani ránu, starší se částečně odpoutal před šestým rokem, zvládne být sám ve škole, ale třeba na návštěvu k nám bez maminky nepůjde. I kdyby strašně chtěl, bude ji uprošovat, snažit se, aby šla, ale když řekne, že ona nemůže, on taky nepřijde... A taky mám kamarádku, jež děti vychovávala klasicky (nechat vyřvat, když řve plácnout apod.) a její dospělá dcera je na ni stále ještě extrémně nafixovaná...

SANCHA: Podle me hodne zalezi na tvem pocitu. Syn je hodne samostatny, v pohybu moc pomahat nechce. Ale je teda malo trpelivy, takze nektere jemnejsi motoricke veci trvaji, nez se nauci, to pomaham. Pokud ale vim, ze to umi, tak se ho vetsinou snazim pobidnout, aby to zkusil sam.
Ale treba ted v lete dostal learning tower. V podstate hned se naucil na ni vylezt a i z ni slezt. Ale asi dva dny na to z ni pri slezani spadnul, nevidela jsem to, jenom slysela ranu a plac. A nekolik dni odmital slezt sam, byt to jenom zkusit. Tak jsem ho trpelive sundavala, nejak jsem mela pocit, ze potrebuje cas. A pak, znicehonic zase slezl sam a uz je to v pohode.

NYA: Podle mě se to nedá tak lehce říct. Strašně záleží na dítěti. Já jsem u syna postupovala dost kontaktě, spal se mnou v posteli (do teď si chodí k nám v noci lehnout), nosila jsem. Ale na druhou stranu jsem ho od malička učila, že má i jiné lidi kolem sebe, kteří ho mají rádi a postarají se o něj. Tedy nejen máma s tátou, ale babičky a dědečková. A nikdy jsem nezažila, že by mé dítě brečelo, když jsem ho nechala třebas u našich a odcházela jsem. Ve třech a půl letech mi řekl "maminko už běž a hezký den". Není moc mazlivý, že by třebas přišel a chtěl chovat, nebo něco takového.
K maldší dceři jsem chtěla přistupovat stejně a do jisté míry přistupuju. Ale ona například není kontaktní ve smyslu spaní. Pokud jsem s ní v jedné místnosti, tak neusne, natož vzít jí do postele. Byla a je nošená stejně jako syn. Je taky zvyklá od malička, že odcházím, ale nese to hůř (možná je to tedy teď nějakým obdobím). Ale je oproti synovi mazlivá. Sedne si na klín, položí hlavičku na rameno, dává pusinky. Je jí rok a půl, synovi čtyři.

Podle mě to kontaktnění má smys, podle mě si to odňuňají v nízkém věku a pak už to tak nepotřebují, jsou sebevědomější a tedy se lépe vydávají od mámy pryč. Ale taky to bude na povaze dítěte.

NYA: moje zkušenost s dětmi rozdílných povah - velká samostatnost.

TORUVIEL: není problém, že někdo řekne, že vodit děti není vhodné. To ti tady všichni odsouhlasí. Nemám pocit, že se tu s tebou někdo hádá. Jen odpovídáme na otázku "proč by to někdo dělal".