NYA: jojo, v těch jsem. ptala jsem se v jemnem zrozeni, uz mam 3 tipy, docela dobry :) jinak v domacich porodech jsem se radej neptala, abych nedostala sprdana, že se tam řeší dom.porody a ne ambu porody :) (ale teda můžu říct, že čím víc se to blíží, tím více cítím, že se mi chce spíš zůstat doma, než jet do Rakovníka. no uvidíme :))

NYA: * sto(čivíce) tisíc let :)

DUBPRINCESS: zkus se zeptat taky na fb .. buď ve skupině o domácích porodech, nebo je tam skupina Vědomý porod, kontaktní rodičovství
sdružuje se tam přecijen o dost víc maminek


YMLADRIS: dík za odpověď .. taky ten kontakt vnímám jako výživu pro děcko, musela jsem se to vlastně i pro sebe naučit, dávat tu výživu i sobě, abych děcku mohla ze sebe pak tolik dávat (a měla pořád z čeho). protože kolem sebe nemám pořádně v nikom podporu.

moje otázka nesměřovala přímo k tomu, jestli kontakt ano nebo ne .. všechno, o co si můj syn říká, dozajista potřebuje. taky se ztotožňuju s názorovým proudem, který staví na tom, že biologie člověka (a teda i miminek) se vyvíjela sto (či více) let v paleolitu a teprve několik tisíc let v neolitu, a v moderní industriální kultuře úplnej zlomek času .. a že teda miminko ze svojí biologický přirozenosti potřebuje kontaktu tolik, jako lovec sběrač. že jeho základní nervová soustava vnímá náruč jako bezpečí, protože v podmínkách paleolitu holt mimo náruč hrozilo bezbrannému miminku nebezpečí nikoli emocionální, ale prostě reálný .. prostě mohlo být snadnou kořistí pro predátory, nebo ho colávím mohlo kousnout něco jedovatýho

moje směřovala spíš k tomu, ajk je to s kontaktníma miminkama v dalším věku, když povyrostou, jestli umí být sami, nebo chtějí tu společnost pořád dál.
odpověď mi přišla začátkem tohoto týdne náhodou. bavili jsme se s kamarády, co mají adoptovaný děcko, teď mu jsou 4 roky. byl první tři měsíce v kojeňáku a teď to má tak, že nechce být nikdy sám. a přidali příklad dvojčátek jinýho našeho kamaráda, teď asi 10 let .. jedna holčička z dvojčátek musela být první 3-4 měsíce v inkubátoru a taky je to ta z těch dvou, která nemohla být sama.
a tak jsme si vzala z toho to, že kontakt povede k saturaci, zatímco separace k nezávislosti nevede

MEDVED007: Nic z toho neděláme. Nicméně starší syn na férovku sám chodil v 10 měsících a mladší si v 8 měsících suverénně stoupne ze země bez opory, máchá hračkou ve vzduchu a stojí i 2 minuty. Dělá normálně i dřepy. Leze ale pěkně. Oba lezli od 6 měsíců. Oba jsou velcí a svalnatí. Tak snad záda budou v cajku.

a jak je to tedy s dopomocí na hřišti..např. klouzačka apod., co je špatně na tom, dítě někam vysadit, nechat zklouznout, proč je lepší nepomáhat..díky..

Ahoj, pardon že spamuju, ale do kontaktního rodičovství patří i nošení deticek a já nosím hodně, ale objednala sem si mikcu která je mi malá a chci ji poslat dál ..kdyby měl někdo zajem stačí napsat
[ OFFERINGNABÍZÍM: nosici mikina / Praha / 1990 CZK ]

díky za odpovědi, to ráda slyším. malej je dost společenskej a zvědavej, tak to teda bude fajn.

SEBIEN: jakože co má roční dítě dělat na hřišti, kde pořádně nic není?

TORUVIEL: na vesnici, nepamatuju si dozor rodičů. Ale taky neznám vyhrazený hřiště.

SEBIEN: Já osobně teda téměř nepomáhám. Ani s tím chozením, ani později. Věřím prostě, že dítě s tím pomoci nepotřebuje, že je pro něj naopak prospěšné, když si na to přijde samo, jak se hýbat tak, aby se dostalo tam, kam chce. Dcera je dost samostatná a pomoc nevyžaduje, vleze všude. Myslím, že se v tomhle ukazuje možná i můj venkovský původ, já celé dětství lítala po velké zahradě a okolních kopcích, matka se o mě příliš nestarala, kde zrovna jsem. Takže nějaké stání dítěti za zadkem je mi celkem cizí. Nevím, kde máš kořeny teda ty, ale pro mě je tohle dost typické. Dcera je naštěstí opice po mně, všude vyleze a je fyzicky velmi obratná.

SEBIEN: Já takhle synovi taky pomáhám, když chce někam vylézt a ještě je na to moc malý, tak mu třebas jen přidržím nohu na žebříku, pomůžu jí nasměrovat nebo tak. Ale držím se toho, že pokud někam vyleze, tak odtamtud umí i slézt. A trvám si na tom, že když chce dolů, tak musí sám. Hlídám ho, jistím, dávám záchranu, radím, přidržím, ale musí sám. "nelez nikam odkud se neumíš dostat".

Obecně si myslím, že se dětem nemá moc pomáhat. Na druhou stranu když vidím, že to že dítě přidržím jednou v něm probudí nejen sílu, ale i sebedůvěru, že to zvládne, tak to udělám. Protože pomůžu jedou, dvakrát a potřetí už vyleze sám, protože ví ja.
S chozením bych i pomohla, ale obě moje děti odmítají chodit za ruce. Oba mají v tomhle přesně stejný vývoju, chodí kolem nábytku, strkají před sebou stoličku, krabici nebo cokoliv. Vlastně by se ani držet nemuseli, ale sami se ještě bojí a na podanou ruku nereagují.

TORUVIEL: myslím, že se tady všichni vyjadřovali docela jasně, za jakých okolností (do)pomáhají.

S tím popostrkováním na prolejzačkách... já teda dětem pomáhám vlastně asi docela často, třeba když se chtějí klouzat. docela často je pro mě klouzačka vysoká na to, abych dítě vysadila rovnou nahoru, tak je nutím lézt po těch žebříkách, i když třeba mají šprušlata fakt daleko od sebe a moje dítě by po nich ještě samo nevylezlo, ale mně to aspoň trochu pomáhá jako opora a společně docílíme toho, že se ke klouzačce dostanou.
Jasně, můžeme se bavit o tom, že se teda nemají klouzat, když tam nevylezou, ale to mi přijde zase přehnaný.
Zatím je teda výsledek spíš takový, že pak podobný překážky zvládají docela brzo samy bez pomoci.