Ech - tedy k minulosti... a proč si od ní udržuji maximální možný (ale rozumný) odstup...
Nafasovat při narození neadekvátní tělesnou schránku /a k ní stejně neadekvátní společenskou roli/ je troufám si říci pořád ještě v top 10 traumat, které se lidské bytosti mohou přihodit*, neváhala bych to přirovnat třeba ke znásilnění, nebo ke zneužití k dětství, prostě zásah osudu se kterým pokud se dokážete srovnat /mnozí to nedokáží suicidita u neléčených TS je v řádu desítek procent sama tipuji tak 30%/ tak ani po tomto srovnání nemáte potřebu exponovat se s upomínkami na toto období znovu a znovu - samo srovnání se s tímto "traumatem" pro vás vnitřně může být zdrojem síly, ale stále to není konverzační téma k čaji - zde si opět pomohu analogií se znásilněním - /btw těžko si představit znásilnění duše komplexnější a děsivější než právě toto/ - Tedy, Která ze znásilněných žen o této skutečnosti kdy informovala své pozdější partnery? a máme jim to za zlé? a máme to za zlé TS? ano? ne? proč? Která z takto traumatizovaných žen má potřebu se k této události vracet v hovorech, vzpomínkách, fotografiích? - zde ještě upozorňuji, že znásilněné ženy mohou povšechně počítat se sympatiemi a soucitem společnosti - TS často nikoliv...místo znásilnění si zde můžete pro účely myšlenkového experimentu přiřadit jakékoliv jiné velmi silné trauma - namátkou mne napadá mnohaleté nespravedlivé vězení či zajetí ve válečném konfliktu, případně situaci kdy člověk utrpí rozsáhlé zohyzďující zranění, které se podaří odstranit a vyléčit až po letech /ale pomněte, že ani oběti znásilnění, či váleční veteráni, ani nehodami zohavení lidé zpravidla nezažívají tak siný tlak na svou sebeidentifikaci důstojnost a integritu jako TS/
Pokud si toto vše necháte projít hlavou a upřímně si zodpovíte na výše položené otázky, získáte jakous takous minimální platformu pro pochopení TS a jejich vztahu k minulosti.
Není divu, že řada TS lidí se ke své minulosti nehlásí a nemá potřebu o ní hovořit /ani s nejbližšími/ a proč by také měli?
Jaké jsou z toho pro mne (jsem TS MtF po operaci mám 11let) praktické závěry:
Nemám potřebu se zpětně hrabat v minulosti, s rodinou se pochopitelně stýkám a ani já ani oni nemají problém;z přátel jsem si nechala 2 a sice ty nejlepší - ale moc se nestýkáme po škole je to osud rozfoukal po světě, fotografie nearchivuji žádné, třídní srazy ignoruji, téma svojí minulosti považuji za striktně soukromé a s partnerem se o něm bavím jen na přímý dotaz jinak ne - sama od sebe tu potřebu už prostě jaksi nemám... pokud by se mne na toto téma dotazoval někdo z "cizích lidí" - tedy kdokoliv jiný než členové mojí nejbližší rodiny - namátkou třebas kolega či kolegyně v práci - zpříkra bych ho/ji odbyla s tím, že mu do toho nic, ale opravdu nic není nikoliv proto, že bych sama nebyla s tématem srovnaná, ale proto se jedná o věc natolik soukromou /na úrovni zdravotního stavu/ že to nepotřebuji probírat s kde kým přičemž samozřejmě cizí zvědavost byť pochopitelná byť doprovázená sympatiemi a touhou "dozvědět se" pro mne skutečně není legitimním důvodem k otevírání hovorů o minulosti...
*všimněme si jak často pracují s mýtem uvěznění duše ve špatném těle pohádky a mýty - proměna princezny v babici či obludu? co je to jiného než analogie k TS osudu...