ZRII: V rohu místnosti se ozvalo zachrčení. V šeru, kterým probleskoval jen úzký paprsek bledého měsíčního světla, pomalu levitovaly částečky staletého prachu. Očernalým kamenným krbem s římsou pokrytou pavučinami zahučela meluzína, a průvan zprudka otevřel dveře. Panty přitom vydaly ten nejpříšernější skřek, a proud vzduchu zvedl mrak prachu z podlahy a těžkého dubového stolu. Měsíční světlo odhalilo v koutě vysokou postel s hromadou přikrývek, ověšenou různým šatstvem. Dveře se zastavily o židli, ta se s rachotem převrátila, a najednou bylo zase úplné ticho... Jen prach se pomalu převaloval v oblacích, jak usedal zpět odkud se zvedl.

Malá hobitka nakoukla do místnosti. Opatrně, zvědavě, bázlivě.
"Je tu někdo?" pípla tiše

DNF: Rudovous se po chvíli soustředění rozhodnul, že se přeci jen zastaví v hostinci. Koupí nějakému vesničanovi korbel, přisedne si, sám spláchne prach cesty druhým* a přitom se snad dozví se, co se zrovna šušká ve světě mimo les. Spojí užitečné s příjemným.

Někdy je lepší se ve spěchu na chvíli zastavit a rozhlédnout se. opakoval si v duchu starou moudrost. Snad nebude první vesničan, na kterého natrefí, špeh. To by tak ještě hrálo. napadnulo ho hned poté. Ale co už, kdo se bojí nesmí do... vesnice.

Tak se dal znova do pohybu, v hlavě představu napěněného piva a pomyšlení na to, co se asi dozví.



* vesničanem, spláchne prach cesty druhým vesničanem :D sorry já musel...

Lina tak vzpomněla na starou legendu, kterou kdysi slyšela od Griwen - o obchodníkovi, který si kdysi rozhodl sám namíchat lektvar na pleš. Vyhledal tedy učeného poustevníka, a ten mu za drobné přilepšení poradil jak na to. Ovšem zapomněl poděkovat a tak mu mnich neřekl poslední důležitý krok - milému obchodníkovi nejenže narostly vlasy, ale narostly mu až pod kotníky a kdykoli se ostříhal rychle mu dorostly. Od té doby se šušká, že někteří zdatní mastičkáři a lékárníci dovedou ten lektvar napodobit...

Lina si tedy začala barvit vlasy. Kaštanová se jí zamlouvala víc, krom toho to byla běžná barva horalů, kteří čas od času procházeli její vesnicí. Mrkla se na obal lahvičky - hm, dvě obrácení malých hodin. Pak si všimla, že jí k tomu nedal žádný ručník ani plenu, tak jej o ni požádala. Když jí ho po dvou minutách konečně přinesl, ovinula si jej kolem hlavy a řekla teď máme čas na snídat se, tohle ještě chvíli potrvá. Jo a ty nůžky nebudeme potřebovat, máš řemínek na stažení? A kutnu s kápí? Protože připravíš-li holku o vlasy, měl bys po ruce mít Ittův lektvar (http://www.postavy.cz/bratranec-itt/), je-li ti život milý...

Lina zrovna prchala po okraji srázu před armádou lidí se čtyřma rukama, oblečenýma v uniformách císařských biřiců, které vedl vousatý velitel s očima kolem celé hlavy. Provazový mostek nad propastí byl na dosah, ale jen na něj Lina vběhla, začal se měnit na liány, na nich narostly velkou rychlostí listy, a v propasti se otevřelo jezero žlutých a modrých kotoučů průhledné mlhy. Lina si s úlekem uvědomila, že se mostek rozpletl, a ona pomalu plachtí mezi cáry mlhy. Vtom jí vítr srazil na jednu stranu, a hned zase na druhou. Bojovala s větrem, aby udržela přímý směr, když najednou .. otevřela oči. Nad ní stál Truna, a třásl jí ramenem. Za oknem byla tma, ale ne černá, ale modrá, jakoby mělo každou chvíli svítat. Tak se jí to přece nezdálo.
“Vstávej děvče, bude svítat. Igor vedle udělal snídani, pak se musíš připravit. Juk mi předal královninu věštbu, budeme vyrážet asi za hodinu, až vyjde slunce.” když viděl, že je Lina vzhůru, přešel k bedně, a sebral přístroj s krystalem, který byl teď světle žlutý, a mírně pulsoval. “Pátrači jsou dávno pryč, nad městem je bezpečno.” otočil se k Lině, stisknul mosazné kolo na přístroji, to se otočilo, a krystal zhasl. Lina pozorovala krystal, a bezděčně se zeptala: “Pátrači?” Truna hledal na stole mezi pergameny, a mimochodem vysvětloval. “Pátrači. Nestvůry císařských mágů. Slídí nocí po jiných magických bytostech. Kvůli nim prakticky nemůžeme používat létání, a část noci po kterou jsou aktivní nemůžeme používat magii, pokud nejsme pěkných pár sáhů v podzemí. Ale to teď není důležité, to se týká Hadvanu. My máme jiné starosti.” Podal Lině pergamen s její podobenkou. “Neznáš tuhle slečinku?” zeptal se s téměř komickým přízvukem. “Ale to jsem … já!” hlesla Lina. “Ano, to jsi ty. Juk to sebral před strážnicí, ale počítám, že ráno to bude na nárožích hned vedle zákazu alchymie ze včerejška.” Při těch slovech Trunovi blýsklo v očích, ale hned klidně pokračoval. “Proto by tě neměl nikdo poznat. Tady to také přinesl Juk.” Otočil se k bedně, a přisunul k Lině balíček oblečení, na kterém ležely obrovské nůžky. “Samozřejmě změníme i barvu vlasů, svoje vybavení tu už nemám, ale Juk přinesl .. podívej” vzal do rukou lahvičky a jak četl cedulky, ve tváři se mu zračilo čím dál větší překvapení. “Ohnivojiskrnou kaštanovou, a - podívejme, Havranokřídlou čerň!” otočil se do dveří a zavolal do druhé místnosti: “Juku, jsi si jistý, že Hanera ti dala právě tyhle lahvičky?” Ještě než se ve dveřích objevil Juk, Lině se v hlavě ozvalo “Říkala abych si vybral na stole, a já jsem tolik spěchal za vámi .. “ dořekl Juk, už ve dveřích, a udělal tak nevinný pohled, že se by mu uvěřil i prefektův vyšetřovatel. Truna se na něj káravě podíval, a pak se otočil zpět k Lině. “Jako chlapci by ti asi víc slušela černá. Ale vyber si sama. Převléci se můžeš vzadu, my se dívat nebudeme.” A ukázal bradou k výklenku se závěsem, kde stál plechový lavor a malé odštíplé zrcátko. “Takže ze mě má být chlapec?” otočila se Lina na Trunu. “Chápeš rychle. Chlapce nehledají. Venkovského mnicha s učedníkem už vůbec ne.” Pokynul ke dveřím, kde Lina vedle Juka spatřila stát Igora, oblečeného v pytlovité sutaně venkovských mnichů. V ruce nesl dva kouřící hrnky, a prkno s několika chleby a sýrem. Lina se rozesmála, když na ní udělal zbožný pohled, a otočil oči k nebi. Trunovi také cukaly koutky, ale ovládl se, poslal Linu za plentu, aby se změnila v chlapce, a dal jí s sebou obě lahvičky. “Až si vybereš, prostě si to vmasíruj do vlasů. A ty se pojď najíst, Juku. Myslím, že se budeš muset před Hanerou chvíli skrývat, a to v případě, že to co zbyde vrátíš. nemáme moc času, musíme být naprosto přesní!”

“Zvědavá tedy skutečně jsi,” usmál se Truna, a přešel k lavici, na které Lina předtím ležela, a naznačil jí, aby si sedla k němu. “Tak to vezmeme po pořádku. Asi bys měla vědět, že nejsme sami - Hadvan je hlavní město, a tak se asi nebudeš divit, že tu dříve sídlila lóže mágů, tedy probuzených, jak si říkáme dnes. Tím myslím před anexí Puuri císařem. Zpočátku císař nechával probuzené na pokoji, ale jakmile upevnil svoji moc nad Puuri, začal stavět všechnu magii mimo zákon, a probuzení museli přejít do ilegality. Došlo to tak daleko, že vojáci mají tyhle krystaly, a my se skrýváme.” opovržlivě pohlédl na krystal na bedně. “Mnozí museli odejít na pevninu, nebo do hor. Já jsem například alchymista. Ne mastičkář, lékárník, nebo bylinkář, ale alchymista. Svoje přípravky míchám za pomoci magie, magických ingrediencí a postupů. Za to mi císař slibuje smrt. Juk je nedávno probuzený, učedník magie mysli. Jeho probuzení neproběhlo úplně hladce, a nemůže od té doby mluvit - proto tě nemohl přímo na náměstí oslovit, protože krystaly vojáků by vás zachytily. Igor je Bílý. To znamená, že magii nemůže používat ani co by se za nehet vešlo, ale je velice odolný proti jejímu působení. Nemusíš ani hádat, co by i Igora čekalo u císařských.”
“Ale jak ho mohou odhalit?” Skočila mu Lina do řeči. “Přeci krystaly ho nepoznají…”
“Máš pravdu, jsi bystrá.” Pochválil ji Truna. “Právě proto nám zrovna Igor pomůže dostat se z města. Ale ještě jsem ti neřekl všechno. Juk odešel ke Královně. Ona je vědma, kouzelnice všech disciplín, pravá čarodějnice. Žije na rozhraní dvou světů, a bez pomoci lóže by v dnešním Puuri dlouho nevydržela. Ale ani my bez ní. Její jasnovidné schopnosti nám ukáží správnou cestu i okamžik na opuštění města. Pak pojedeme na sever, k řece Kalka, a pak do Ynguary, tam, kam jsem poslal celou svoji dílnu. Tam budeme alespoň na nějaký čas v bezpečí.” zakončil Truna.
Lina chvíli přemýšlela. “A vy jí věříte? Té … čarodějnici? Královně?” zeptala se pomalu. Igor se nehlučně postavil, a Truna se v údivu podíval na Linu. “Jestli jí věříme?” Očima roztržitě přeskočil na Igora, a zase zpátky na Linu. Jakoby nechápal. Potom se rozesmál. “Ale to se ví že věříme. Skoro jsem zapomněl že ty nejsi probuzená, a nesetkala ses s ní. Je to naše matka, která vede naše kroky. Nic se neboj, a věř jí taky, jednou sama pochopíš.” Igor se také usmál, a zase se posadil. “Je to další věc, o které ti musím říct. Jistě znáš staré pověsti a zkazky o magických netvorech, zrůdách, a podobně. To jsou krajní případy, kdy se probuzení fatálně nezdařilo. Většinou jednoduše kvůli tomu, že bytost, ve které se probouzí zřídlo, nebyla dostatečně informovaná, nebo se tak stalo v nevhodné době, přesně jako u Juka. Toho jsme naštěstí našli včas - a tebe taky.” Gestem utišil Linu, která se právě chystala zeptat na tisíc věcí ohledně svého probouzení. “Víc teď vědět nepotřebuješ, Smaragdový Tis utišil tvoje zřídlo na běžně nedetekovatelnou úroveň alespoň na týden, a podle mého odhadu nám dal nejméně měsíc času do tvého plného probuzení. Do té doby určitě budeme v Ynguaře, a tam pro tebe najdeme Průvodce. Ve skutečnosti bych se nedivil, kdyby tam na nás prostě čekal…” dodal zamyšleně.
“Jak to myslíte, prostě čekal?” nedalo to Lině. “To poznáš, děvče. Probuzeným se dějí věci .. jinak. To poznáš.” potřásl hlavou, a otočil se k Igorovi. “Běž ke dveřím, Igore, Juk tu může být každou chvíli. Ať nás nemusí volat.” Igor přikývl, a odešel do průjezdu, čekat k vratům.
Truna se obrátil zpět k Lině, položil ji ruce na ramena, a chlácholivě k ní promluvil. “Neboj se děvče. Zbývá ti měsíc tvého starého života, a pak se před tebou otevře nový. Ne tak bezpečný, ale zato … “ chvíli se zamýšlel co vlastně chce říct, “ … živý, ano.” dodal po chvíli. Pak chvíli mlčel, Lina se chtěla ještě zeptat jak daleko je do Ynguary, jaké je to probuzení, jestli to nebolí, kdy uvidí Královnu, jak se domluvit myšlenkami …. ale víčka měla najednou těžká, a svět před jejíma očima se pomalu rozplýval. Cítila jak ji Truna pokládá na lavici, a pak už spala.
Truna ji přikryl plachtou, a přešel zpět k bedně, právě když se na dlažbě průjezdu ozvaly tiché kroky. Do dveří vstoupil Juk, položil si prst na ústa, a na stůl hodil pergamen. Igor se nahnul k Trunovi. “Přestalo pršet. Pátrači jsou zase v ulicích, ale vše jako obvykle, žádná zvláštní aktivita. Jen tohle.” A bradou ukázal k pergamenu. Truna ho vzal do rukou, a z obrázku uprostřed pergamenu se na něj dívala Lina. S trochu větším nosem a odstávajícíma ušima, ale pořád to byla poměrně věrná podobenka. Text pod obrázkem sliboval odměnu 20 stříbrných, od Prefekta jeho Císařské milosti, blablabla … “Ocenili ji docela levně.” zabručel Truna. “Ostatně jsme to čekali. Máš všechno?” otočil se na Juka. Ten hodil na bednu vak, který měl přes rameno. Truna do něj nahlédl, vyndal několik lahviček, velké nůžky, a chlapecké oblečení. “Dobře. Až pomine nebezpečí, předáš mi, co ti řekla Královna.” Sáhl do váčku u pasu, a vyndal podivný přístroj s krystalem uprostřed. zespodu vytáhl malinkou stříbrnou lahvičku, na horní plošce otevřel malý otvor, a vpravil dovnitř několik kapek tekutiny z lahvičky. Přistroj zavřel, vrátil lahvičku na její místo, a pootočil mosazným kolem, které přístroj těsně obepínalo. Krystal se hned zbarvil do červena. “Pravda, pátrači už vyrazili.” Pronesl s jistým uspokojením. “Takže před svítáním nemůžeme nic dělat. Juku, Igore, běžte spát, ráno vás vzbudím. Až pátrači zmizí, uděláme další krok.” Jak domluvil, tak se prostě opřel o zeď, a usnul.

Jakou máme skutečně šanci uniknout císařským? Je místo, kde nás nechají na pokoji? A kdy vyrazíme? Budeme muset plavat? Kým přesně je Luk? Co je zač? Takové i víc podobných otázek se honilo Lině hlavou, hlasitě se však zeptala jen těch několik prvních.

Jakmile list otevřela, hned poznala rukopis. Griwenina lehká ruka rozmáchle načrtávala písmena, nakloněná lehce doprava, a inkoust skoro voněl duběnkami, které Lina sama sbírala v lese nad vesnicí. V předtuše nějaké závažné události se Lina začetla do úhledných řádků.

Pane, obracím se na Vás s velikou prosbou a odvolávám se na naše dlouholeté vztahy a známost. Léta Vám dodávám byliny obyčejné, i na zvláštní objednávku, a mnohokráte jsme nad vínem hezký rozhovor měli, ve Vašem krámku v Takře, i naposled v Hadvanu. Vím, že jste moudrý a velkorysý muž, nerozzlobte se prosím na mně za moji troufalost a ani na dívku která tento dopis nese. Moje prosba se týká právě jí.
Od malička je podivná, jak si možná z mého vyprávění pamatujete. V poslední době se to zlepšilo, a já měla naději, že se jednou vdá, a převezme naší chalupu i mojí bylinkářskou zahradu. Ale teď je zřejmé, že se v ní probouzí zřídlo. Viděla jsem ve spánku jasné příznaky, a moje byliny to již nedokáží zvrátit. Zanedlouho by to došlo i lidem ve vsi, a víte, co by pak následovalo, jak s takovými nakládá lůza. Také jistě víte, že já dar nemám, a tak jsem bezmocná, a nerozumím tomu, co se musí stát.
Snažně Vás prosím, vezměte ji do učení, byliny pěstovat i prodávat zná, a v obchodě se mladé ruce jistě zaměstnají. Udělejte co je třeba, aby jí nedostali císařští, a mohla dál a šťastně žít na Puuri. Mám jí moc ráda, je pro mě jako vlastní dcera, proto jsem tak dlouho váhala, a nechávala ji u sebe doma. Zapřísahám Vás, postarejte se o ni, a pokud nebude možné aby zůstala u Vás, dejte ji do učení nebo do práce jinam ve městě, ale držte jí stranou od problémů. Je zvědavá až hrůza, a strká hlavu vždycky přesně tam, kde se něco stane. Doufám, že jsem Vám nepřidělala moc problémů, a také že se s Linou zase jednou setkám, až bude probuzená, až z ní bude žena.
Natisíckrát vás líbám, a jsem Vaše věčná dlužnice. Kdykoliv budete potřebovat, udělám všechno co bude v mých silách, abych vyhověla Vašim přáním.
Griwen

Lina si některé části dopisu musela přečíst vícekrát, ale stejně z toho nebyla úplně moudrá. Ano, ve vsi se na ní dívali divně, ale ona sama na sobě nic divného nepozorovala. A teď - nějaké zřídlo, a dar … domyslela si, že se jedná o magii. Nebezpečný, a krutý dar. Dar, který ji dává hlavně vyhlídku na neustálé pronásledování císařskými vojáky, i nic nechápajícími obyčejnými lidmi. Nevěděla nic moc o magii, ale jako všechny děti o zimních večerech, přástkách a draní peří, slýchala vyprávění a pohádky o staré magii, Černém Graiirovi, největším mágovi, čarodějnicích a druidech, nestvůrách a příšerách které vyrostly z magie. Vždycky si myslela, že to jsou pohádky, a že císařští vojáci vlastně vyvracejí staré pověry a vyprávění z doby, kdy Puuri byl svobodný ostrov, a snad na něm byli i trpaslíci a elfové.
Spustila ruku s pergamenem, a stočila pohled na Trunu, který trpělivě čekal, než si dopis přečte.
“Co to má znamenat? Griwen píše že .. mám dar … jsem … čarodějnice?!” slova jakoby jí ani nechtěla přelézt přes rty.
Truna se posadil vedle ní. “Ano. I kdyby mi to Griwen nenapsala, řekl mi to Juk.” Když se Lina zatvářila tázavě dodal: “Ten chlapec s modrýma očima, který tě našel a zachránil u paláce. To bylo tvoje první štěstí, jinak už by tě teď vyslýchal prefekt. Pokud bys ovšem pořád byla na živu, s podezřelými z magie se v kobkách pod palácem nepářou.” Při těch slovech jeho pohled ztvrdl, a Lina si všimla, že i Igor zatíná své obrovské pěsti. “Ale unikli jste, i když to bylo jen o chlup.” Vzal Lině z ruky dopis, přešel zpět k bedně, a pokynul jí, aby šla za ním. Dopis přidržel nad svíčkou, až začal hořet. “Tahle slova nejsou určena jiným očím, a ty, které ho číst měly, už tak učinily.” Počkal, až dopis skoro celý shořel, a zbytek hodil do popelníku, který tvořil podstavec cínového svícnu. Poslední roh pergamenu pomalu doutnal, a Truna se natáhl, a zpod pergamenu s mapou vytáhl čirý krystal, zasazený na jednom konci do stříbra s malým otvorem pro nošení na řetízku. Ukázal ho Lině, ale ucukl, když si ho chtěla vzít do ruky. “Tohle je detekční krystal. Každá strážnice a každá hlídka má podobný. Pokud se k němu přiblíží osoba, která použila magii v nedávné době, rozzáří se modře.” Přiblížil ho k Lině na několik centimetrů, ale krystal zůstal čirý. Pak jím přejel kolem svého čela, a krystal opět nic, zůstal čirý. Lina se na Trunu tázavě podívala, a on se rozesmál. “Ale ano, ten krystal funguje, a ještě včera po tvém výstupu se zapůjčením u paláce by zářil jako hvězda na deset sáhů od tebe. Ale našla jsi Smaragdový Tis. Nebo spíš on našel tebe - a to bylo tvoje druhé štěstí. Ten tis je nejstarší bytost Hadvanu, stál už kdysi dávno uprostřed osady, která se později stala městem, a ještě o mnoho později, když Puuri obsadili císařští. Postavili kostel a klášter, a tis chtěli samozřejmě pokácet, ale nešlo to. Prostě to nešlo, a lidé k tisu stále chodili v procesích. Tak kolem postavili zeď, prohlásili ji za zakázanou klášterní zahradu, a tis se v ní schoval. A když říkám schoval, nemyslím tím ty křoviny. Kdokoliv tis šel hledat, nenašel nic, i když zahradu prochodil křížem krážem. Někde ale cesta k tisu začíná, a komu se tis chce objevit, tomu se i cesta ukáže. Znám jen dva lidi - teď tedy už tři” a významě se usmál na Linu “kteří ho našli. Já ho nikdy nenašel” dodal potichu se smutkem v hlase. “Ale tebe tis očistil, uklidnil tvoje zřídlo, a teď kolem tebe může třeba sám Zpytovník mávat svým krystalem, a nenajde nic.” Odhodil krystal zpátky na kopici pergamenů a krátce se zasmál “Tyhle krystaly pro vojáky” pokračoval opovržlivě “jsou křápy, vytvořené císařskými polomágy v obrovském množství. Neukážou slabou nebo dobře skrytou magii, a jenom díky tomu můžeme teď být v Hadvanu. Zpytovník ale má opravdový krystal, a navíc prsten Čistého zraku. Tím dokáže prohlédnout maskování, a krystal mu spolehlivě ukáže zřídlo, zvlášť neprobuzené. Podle všeho máme několik dní, než se tvoje zřídlo zase začne ozývat. Do té doby musíme být z města venku, a sehnat pro tebe Průvodce.” Na chvíli se odmlčel. “Griwen tě musí mít moc ráda. Ale nechala to dojít až moc daleko, k tvému probuzení nemáme zas tolik času. Vyrazíme se svítáním, a dohoníme moje vozy. S těmi se dostaneme do Ynguary, doufám že včas, abychom našli Průvodce. Císařští v takové zapadlé díře nemají strážnici, městečko má jen rychtáře. Tam budeme alespoň nějaký čas v bezpečí. Teď ale musíme počkat na Juka, jako zprávu přinese od Královny.”
Truna domluvil, a sedl si zase k bedně. “Teď ti zodpovím tvoje otázky - jestli na ně tedy budu stačit. A jakmile přijde Juk, půjdeme spát. Do svítání zbývá sotva pět hodin.”

Ano, naučila. Lina si vezme pergamen z jeho ruky, rozevře jej a začné číst.

Slyšela jen šoupání nohama, a slabé klapnutí dveří, Do hlavy se jí hrnula krev, a začal jí docházet kyslík. Zkusila alespoň kopnout za sebe nohou, ale jakoby její pata narazila na skálu. Zoufale se snažila osvobodit, ale všechny pokusy byly úplně marné. Zaslechla kroky jak se někdo blíží, a pak se najednou rozsvítilo.
Před Linou stál Truna, a právě zapaloval lucernu. Díval se na ní přinejmenším stejně překvapeně, jako Lina skrz prsty obrovské dlaně na něho.
“Igore, pusť jí!” polohlasem, ale důrazně přikázal Truna někam nad Linu. “A ty, holka, ať nevydáš ani hlásku, nebo mu přikážu aby tě vyhodil zpět na ulici!”
Lina cítila, jak sevření povoluje, a ruka z jejího obličeje se odtáhla. Konečně vzduch! Sípavě se nadechla, a otočila hlavu. Za ní stál ten největší člověk, jakého viděla. Obr jí držel za rameno, a na jeho tváři Lina neobjevila žádné emoce. Prostě tam stál, držel ji, a díval se na Trunu.
“Špehovala u vrat” řekl obr pomalu a hlubokým hlasem k Trunovi. Ten se podíval z Liny na obra, a zase zpátky. Vtom z nitra domu do průjezdu přišel ještě někdo. Lina se ohlédla tím směrem, a uviděla chlapce se zlatými vlasy a modrýma očima. Nic z toho nedávalo smysl. Byla v průjezdu za zatlučenými vraty, v té nejpodivnější společnosti. Podlomily se jí nohy, a před očima se jí začaly dělat mžitky. Kdyby jí obr nezachytil, určitě by se sesunula na dláždění průjezdu.
“Igore, odnes jí do pracovny a polož na postel, musíme …”
Ještě slyšela mluvit Trunu, a cítila jak ji obr vzal jednou rukou do náruče jako malé dítě. Byl teď najednou tak měkký a teplý .. a potom prostě omdlela.
Probrala se, a v okně pořád slyšela jak kapky deště narážejí na sklo. Opatrně otevřela oči. Pořád byla tma, a na bedně u dveří hořela zapálená svíčka. U bedny seděl Truna s Igorem, tiše mezi sebou hovořili, a Truna právě něco ukazoval v pergamenech, které měl rozložené před sebou na bedně. Lina nevěděla, zda má dál předstírat mdloby, nebo se zvednout a jít k nim, a tak se raději ani nepohnula, a zase zavřela oči. Přece jen se bála, hlavně toho obra. Pak si ale vzpomněla že za Trunou vlastně přišla, a jak něžně ji obr vzal do náruče. Jestli jí někdo pomůže, tak to určitě bude Truna.
Otevřela tedy oči, a posadila se. S údivem zjistila, že oba muži jsou k ní otočeni čelem, a pozorují ji.
“Už je ti líp?” zeptal se Truna, a pomalu vstal. Vzal do ruky kameninový hrníček, a udělal pár kroků k Lině. “Na, napij se. To ti vrátí sílu... No tak, neboj se” dodal, když viděl podezíravý pohled, který Lina vrhla na šálek. “Jsou to byliny od Griwen, aspoň tedy většina. Nic moc jiného než ten tvůj balíček mi tu stejně nezbylo.” pokračoval, zatímco Lina pomalu natáhla ruku pro nabízený nápoj. Podívala se dovnitř, přičichla, a opravdu, jakoby se vrátila do chalupy pod lesem.
Vděčně se napila, a obrátila oči k Trunovi. “Já .. “ najednou nevěděla, co mu vlastně říct. “Většinu o tvém výstupu před palácem jsem už slyšel.” Zarazil ji Truna gestem ruky. “Griwen nám pěkně zavařila s tím tvým stavem.” Lina byla zase zmatená. “Griwen?” zeptala se Truny. “jakým stavem?” Truna její otázky ale přešel. “Pověz mi, jak jsi unikla vojákům? Jak jsi se přes půl města okolo dvou strážnic dostala až sem?”
Lina spustila nohy na podlahu, a svírajíc hrnek jako jediné pouto se známým a srozumitelným světem, začala Trunovi vyprávět, jak se jí podařilo projít křovím a zahradou, a pak městem až k němu. Když mluvila o obrovském starém stromu uprostřed trnitých houštin, Truna vzrušeně vyskočil. “No ano, Smaragdový Tis! Holka ty máš štěstí!” ale než se stihla zeptat co je s tím tisem, přinutil ji vyprávět příběh až do konce.
“No to je mi nadělení.” bědoval Truna, když skončila, ale vypadalo to, že běduje jen na oko. Dokonce i Igor se téměř neznatelně usmíval a upíjel z džbánu na bedně.
“Všechno jsem vám už řekla” osmělila se Lina “tak teď mi řekněte vy, co tohle všechno má znamenat? Kde je to plavovlasé dítě? Jaktože byly ty dveře zatlučené? Co s tím tisem v zahradě?”
Truna se chlácholivě usmál “Podívejme, jak je nedočkavá. Neboj holubičko, všechno ti řeknu. Ale možná by sis napřed chtěla přečíst, co mi píše Griwen. Kdybych si býval ten dopis přečetl hned včera, mohli jsme si ušetřit tohle tvoje dobrodružství.” S těmi slovy se vrátil k bedně, zvedl jeden z pergamenů, a napřáhl ruku k Lině. “Griwen tě jistě naučila číst, viď?”

Odtáhla hlavu od studených vrat, a snažila se vymyslet, jak ze situace ven. Bude potřebovat svoje věci z hotelu - když se převlékne, a vezme si plášť který měla s sebou pro špatné počasí. Mohlo by se jí tak povést projít branou, až bude provoz nejrušnější, a nikdo by jí nemusel poznat. Ze sukně ubere kus látky, a ováže si hlavu. Vlastně ne, to by bylo nápadné. Tak se přidá k nějaké skupince, a projde prostě s davem. Nebo ..
Myšlenky jí vířily hlavou, zatímco se choulila v rohu, kam nejméně zalétávaly roztříštěné kapky, a občas vyhlížela ulicí na náměstí. Pořád pršelo, a nevypadalo to, že jen tak přestane. Jedna z pochodní na strážnici právě zhasla, a otevřené dveře vykrojily ze tmy světlý obdélník, jak jeden z vojáků šel pochodeň vyměnit. Jinak nebylo široko daleko ani živáčka. Voják se vrátil z deště zpátky dovnitř, a zabouchl za sebou dveře. Lina se rozhodla chvíli počkat, jestli nezhasnou i další dvě pochodně. Rozhodně nechtěla jít kolem strážnice až další z biřiců půjde rozsvěcet.
V duchu si plánovala, jak si obhlédnout hotel, aby jí pokud možno nikdo neviděl. Pokud na ní číhají císařští, mohou být kdekoliv - v průjezdu, krčmě, i v jejím pokojíku - majitel hotelu by něco takového strážím určitě nemohl odmítnout, a do pokojíku by je beze všeho pustil. A i když tam nebudou, krčmář může mít instrukce aby ji zadržel a vojáky zavolal. Bude se prostě muset nějak nenápadně … vtom na náměstí zhasla druhá pochodeň. Lina opatrně pozorovala siluetu vojáka skrz závoj deště. Vojákovi se zřejmě nechtělo ven ještě potřetí, protože v rukou měl dvě hořící pochodně. Najednou jakoby za sebou zaslechla slabý šramot. Chtěla se otočit, když vtom ji někdo obrovskou silou stáhl dozadu, a velká ruka jí zakryla ústa. Náhle se octla v úplné tmě, v obětí nějakého obrovského stvoření, které jí ovinulo jednu ruku kolem těla, takže nemohla vůbec hnout rukama, a dlaní jí zakrývalo celý obličej, takže nemohla ani křičet, ani dýchat.

Lina se navzdory osudu rozhodla nevzdat, odsud to už nebylo daleko k hostinci. Zkusí si tedy vyzvednout své věci, ale musí na to opatrně - radši si hostinec nejdřív obhlédne.

Když se náhle osvětlené okno otevřelo, do ulice pronikl proud hluku a překřikování, společnost v okně se zřejmě chystala něco slavit, nebo jen tak popíjet, těžko říct. Lina se podvědomě přikrčila, když se z okna vyklonil mladý muž v honosném oblečení, s dýmkou mezi zuby, a vychrstl zbytek vína z džbánu na ulici. Když se vracel zpět do pokoje, vykřikoval cosi o patoku a o víně které by mu měl někdo přinést. Zřejmě už byli pod parou, a chtěli soukromí, možná včetně prodejných holek. Taková hrůza, pomyslela si Lina. Přesto však jí stálo hodně úsilí překonat zvědavost co se bude v místnosti dít, a nenahlížet do okna. Stále studenější déšť ji však spolehlivě vytrhl ze všech fantazií o nočním životě bohatých měšťanů. Tuhle chybu už dnes udělala jednou, a právě proto se teď krčí na okraji vysoké zdi.
Nedalo se nic dělat, než prostě zkusit slézt ze zdi v nejlepším možném místě, jaké se jí podařilo najít. Kousek před oknem se zeď mírně snížila, a na místě chybějícího zdiva rostla menší břízka, s kořeny ve spárách mezi kameny. Lina se jí chytila, a začala se pomalu spouštět po zdi. Kameny začínaly být mokré, jak po zdi stékal déšť, a Lina jen obtížně hledala alespoň nějakou podporu pro nohy. Po chvíli snahy už byla celým tělem pod úrovní zdi, a stále se držela větví břízky, která teď už byla úplně ohnutá. Nohou šmátrala po kamenné zdi, a snažila se najít další stup ve škvíře dostatečně velké pro špičky jejích nohou. Kousek po kousku se spouštěla po břízce, zbývalo jí už jen posledních pár palců větve, a ve tmě, která s ubývajícími pochodněmi byla čím dál hustší, nemohla moc dobře odhadnout, kolik prázdnoty jí ještě dělí od země. Náhle se směrem od kostela ozval hluboký rozzlobený hlas: “Je tam někdo? Co tam děláš, kam tam lezeš?!” Někdo ji zahlédl, co teď? Krátce se pomodlila k ochráncům lesa jak ji učila Griwen, a pustila se břízky. Pod nohama jí zbývaly dva metry volného prostoru. Proletěla vzduchem, a s žuchnutím dopadla na dlažbu. Bodavá bolest se ozvala v levém kotníku, a pravé předloktí si odřela do krve o zeď, jak letěla, ale strach jí nedovolil myslet na bolest, a jak nejrychleji mohla kulhavě utíkala opačným směrem. “Počkej, ty grázle!” Slyšela za sebou, ale žádné kroky se za ní neozývaly. “Příště ti zmaluju záda holí, a pak ….” hlas slábl jak se Lina vzdalovala ulicí, až ho pohltila clona deště.
Trochu se uklidnila, a na chvíli se zastavila u vrat v průjezdu jednoho z domů, kam vítr zanášel jen drobnou vodní tříšť. Zhodnotila svoje zranění, kotník rozchodí, maximálně si na něj dá nějaké byliny, pokud se tedy k nějakým dostane. Předloktí také nevypadalo nejhůř, trocha masti od Griwen, a do týdne by po ráně nebylo ani památky. Tu ale nemá, tak si alespoň kolem nejhoršího místa ovázala kapesník, aby si tolik nezakrvácela šaty. Když byla spokojená se svým zevnějškem, opatrně se rozhlédla po ulici, pak si přehodila šátek přes hlavu, a mírně kulhajíc opustila jakž takž suché místo u vrat. Vydala se na nároží, kde pod přístřeškem probleskovalo slabé světlo pochodně. Snažila se nevypadat nápadně, šla se sklopenou hlavou, a šátkem si chránila hlavu a obličej před kapkami deště. Navenek to vypadalo, že se dívá pod nohy, zpoza okraje šátku ale obezřetně sledovala ulici. Prvního člověka potkala hned jak vyrazila, přímo před branou kláštera. Nějaký chasník s koženou zástěrou přes hlavu pospíchal opačným směrem, ani se na ni nepodíval. Lině to trochu zvedlo náladu i sebevědomí, a když dorazila k pochodni, neměla už strach že by ji někdo mohl poznat.
Na rohu se rozhlédla, ale město ve tmě a dešti jí nepřipadalo ani trochu povědomé. Vždyť také byla v Hadvanu poprvé. Tak se alespoň snažila držet směr, o kterém si myslela, že ji zavede do blízkosti Trunova domu. Ulice, kterou se vydala, byla stejná jako ta první, jen měla domy z obou stran. Na konci ulice opět slabě svítila pochodeň pod přístřeškem, a za ní osvětlovalo několik pochodní podloubí náměstí. Lina se tedy vydala tím směrem, a za chvíli už stála pod podloubím, a setřásala ze sebe vodu. Pořádně si prohlédla zraněnou ruku, a uznala, že to není tak hrozné jak hrozně to pálí. Kotník bude muset počkat. O několik domů dál byla krčma, a před ní stálo v podloubí několik lidí, opřených o sudy, které používali jako stoly. Pozorovali déšť, v rukou nebo před sebou korbele s pivem, a hlučně se bavili. Lina se přiblížila ke krčmě, stála stranou ve stínu, a osmělila se zeptat teprve mladé ženy, kterou viděla roznášet korbely.
“Paní, kudy se prosím dostanu do Dusné uličky, v tom dešti jsem nějak ztratila cestu.”
“Cože?” otočila se krčmářka, a prohlédla si Linu od hlavy k patě. “Děvče, takhle zmáčená. Co je to za panstvo, že pošlou chudáka děvečku ven v takovém nečase!” Položila korbely na jeden ze sudů, a ukázala šikmo přes náměstí.
“Není to daleko, půjdeš támhletou ulicí, zahneš vlevo, a potom půjdeš rovně až ke strážnici Císařských. Tam se dáš vpravo, a pořád rovně až na Horní Rynek, a tam už je Dusná ulička. Utíkej, ať tě pán moc nezbije, určitě máš zpoždění. Sama jsem se něco nasloužila...” Krčmářka měla zřejmě svoje zkušenosti se službou ve městě, blesklo Lině hlavou. Poděkovala, a vyhnula se pohledům pijáků, kteří začali pokřikovat na krčmářku, že kvůli nějaké usoplené služce je nechá zemřít žízní. Ta jim začala zhurta odpovídat, ale to už Lině zaniklo v dešťové cloně, do které se znovu vydala.
Cesta byla jednoduchá, přesně jak ji krčmářka popsala. Jenom kolem strážnice, opatřené třemi pochodněmi pod stříškou, byla Lina opatrná, a protáhla se ulicí ve stínech protějších domů. Začala jí být opravdu zima, ale stejně děkovala nebesům, že z nich padají takové provazy deště, díky nimž za celou cestu potkala jen několik lidí, a všichni se starali hlavně o to, jak se chránit před všudy pronikající vlhkostí a zimou, a co nejrychleji se zase vrátit do sucha.
Když dorazila na Horní náměstí, přišlo jí povědomé, i když přišla z jiné ulice než včera. Na vzdálenějším konci blikaly louče před strážnicí, a ústí Dusné uličky bylo po pravé ruce. Stejně jako včera se rozhlédla na obě strany, a vydala se k Trunově domu. Když přišla k průjezdu, sundala si šátek a setřásla ze sebe vodu, a chystala se zabušit na Trunova vrata. Srdce se jí málem zastavilo. Napříč přes vrata byly přibity tři fošny, a nějaká cedule. Když ze Lina postavila na špičky, a přiblížila nos skoro k ceduli, dokázala i ve tmě přečíst slova: “Pronajme se”. Vyčerpaná a zklamaná se opřela čelem o kované dveře ve vratech. Její naděje na vyváznutí z města se jí pomalu rozplývala před očima.

Když se ujistila, že na cestičce nikdo není, pomalu se k ní začala blížit. Mnich v tuhle večerní hodinu určitě nešel hlouběji do zahrady, vydala se proto stejným směrem, kterým on zmizel. Na obě strany bylo vidět zhruba stejně daleko, protože cestička po několika desítkách kroků zatáčela za živý plot, který blokoval výhled. Lina opatrně našlapovala, a žlutý písek jí chrupal pod nohama. Na rohu živého plotu, v ohbí cestičky, se zastavila, a opatrně vykoukla za roh. Čekal ji podobný pohled, cestička opět šla chvíli rovně, a poté se rozdvojovala před stěnou z živého plotu. Vydala se tedy opatrně k rozcestí, a v momentě, kdy přecházela rovinku, stěna křovin po pravé straně se rozestoupila, a nabídla pohled na loučku porostlou zastříhanými keři. Vlastně to byla úplně stejná loučka, po které předtím přišla k pěšince, jen na vzdálenějším konci nebylo pokračování zahrady a křoviska, ale mezi psím vínem a dalšími keři prosvítala hnědá kamenná zeď. A kde je zeď, bude brána, pomyslela si Lina. Dodalo jí to ještě víc sebevědomí, takže už ani nešla opatrně, ale rázovala středem cestičky, kterou teď dokonce lemovaly záhony s květinami. Téměř to vypadalo, jakoby spěchala domů, když se předtím zapomněla v parku.
Na chvíli se zamyslela u rozcestí, ale rychle zvolila pravou cestu, která se blížila zdi na okraji zahrady. Když zabočila kolem dalšího rohu a vysoké stěny živého plotu, rozšířily se jí oči. Brána tam opravdu byla, ale ne pro ni. Vlastně asi pro nikoho, kromě mnichů. Velká dřevěná vrata s obrovskou závorou zevnitř právě zavírala dvojice mnichů, kteří se opírali do těžkých veřejí. Venku před branou stáli další dva mniši s pokladničkou, zřejmě od kolemjdoucích vybírali na klášter. Jeden z nich právě něco říkal tlustému mnichovi, který namáhavě uváděl do pohybu jedno křídlo. Uvnitř zahrady, naproti bráně, stál klášter. Velká, dvoupatrová budova, s malinkými okénky a jednou velkou branou uprostřed uprostřed, kterou by klidně projel forman s vozem. Dřevěná vrata byla nachlup stejná jako v hlavní bráně, včetně menších okovaných dveří se zamřížovaným okénkem. Klášterní zahrada.
Tak proto v zahradě nikdo nebyl, zahrada asi nebyla otevřena pro veřejnost, ale byla chrámová, pouze pro mnichy. Tady by ji nikdo najít nemusel, tím méně někdo z Tekyránů, mnichů oficiální císařské církve. Jistěže nejsou všichni špatní, třeba poustevník ze Staré Hory se modlí k Tekovi. Už už chtěla na mnichy zavolat, ať ještě chvíli počkají. Náhle jí však blesklo hlavou: “Ale tady jsem v Hadvanu, císařském městě!” A tak ještě než mniši zavřeli velká vrata, a zajistili je závorou, byla zpátky za živým plotem, a skrz větvičky pozorovala vývoj situace.
Mnoho naděje, že se ze zahrady dostane bránou, jí nekynulo - jakmile mniši zavřeli bránu, jeden z nich si sedl pod malý přístřešek. Zřejmě měl na noc službu. Druhý s ním prohodil pár slov, a pomalým krokem si to namířil ke klášteru. Když za sebou zavřel okované dveře, Lina se otočila, a vracela se po cestičce zpět. Teď je na jedné straně zdi, a potřebuje se dostat na druhou. Ale vždyť ji přece potkalo už nesčíslněkrát, že dveřmi to nešlo. Takže to muselo jít oknem. Nebo přes zeď. Navíc, starý Losomín kolem svého ovocného sadu také nemá zeď z nejnižších, a přece tam každý rok jedla různé druhy ovoce. Někdy trochu ve spěchu, to je pravda. Ale vždy úspěšně.
S touto myšlenkou dorazila zpět na místo, odkud bylo vidět kus zdi mezi keři, a za chvíli už hledala nejlepší místo, kudy se na ni dostat. Nemusela chodit daleko. Za několika křovinami našla zeď, s několika škvírami mezi kameny v nevelké výšce. Blízko zdi zde navíc stál strom, který ji pomůže dostat se k prvnímu kameni o který se půjde zachytit.
Bylo to jednoduché, lehčí než si Lina původně představovala. Obratně se zachytila větví, a aniž musela použít nějakou větší sílu, vyšvihla se k prvnímu vystouplému kameni. Ještě dvakrát jí pomohla blízkost kmene, o který se mohla vzepřít, a pomoci si tak o kousek výše. Poslední přitáhnutí k hraně zdi sice dalo trochu zabrat, ale tak jako tak se octla na hřebenu, který v těchto místech ovšem nebyl v příliš dobrém stavu. Místy na něm rostla tráva, a v puklinách mezi kameny se drolila malta. Ve stejné výšce na druhé straně ulice byly štíty měšťanských domů, ale žádné z oken, z kterých by na ni mohlo být vidět, zatím nesvítilo. Světla ubylo natolik, že Linu mohl někdo zahlédnout snad jen kdyby na ni posvítil přímo z okna naproti. Když se naklonila aby prozkoumala situaci na ulici, dopadly na ní první dešťové kapky. Na ulici už hořely pochodně, ale pokud začne pořádně pršet, všechny uhasnou, a jen ty pod stříškou na nárožích, v podloubí na náměstích, a před strážnicemi císařských budou osvětlovat město. Na jednu stranu déšť vyžene lidi z ulic, a skryje její kroky. Na druhou stranu bude jediná na ulici, a proto tím podezřelejší. To teď Lina nemohla říct.
Vpravo od ní byl kostel, který slyšela za soumraku, sousedil přímo se zahradou, ale vchod do něj byl z ulice. Dostat se na straně ulice ze zdi nebude tak snadné. Při výšce zdi téměř čyři sáhy by mohla zkusit pověsit se za ruce a pustit, když dopadne na dláždění dobře, nemuselo by se jí nic moc stát. Posouvala se podél okraje, a hledala vhodné místo, kde skočit nebo slézt. Přitom pořád kontrolovala, zda po ulici někdo nejde. Pršelo víc a víc, a pochodně syčely, a hrozilo že zanedlouho opravdu zhasnou. Vtom se vpředu před Linou, v domě na druhé straně, rozsvítilo světlo v jednom z oken nahoře. Dům byl poměrně blízko, a světlo dosti jasné, takže osvětlovalo trs trávy, který v těch místech vyrůstal mezi dvěma kameny na zdi. Lina se ještě jednou rozhlédla na obě strany. Záda už měla celá promočená, a první pochodeň v ulici právě zaprskala a zhasla.

Lina se rozhodla opatrně vydat za hlasem zvonů. U kostela se přeci jen trochu lépe zorientuje. Zároveň se rozhodla, že i když se stmívá, kradmá chůze přitáhne víc pozornosti, než když si to někam cílevědomě namíří.
"Však já už se z té kaše nějak vylížu." myslí si. Vyjde z parku poblíž kláštera, vzduch zatím čistý, ale to asi moc dlouho nevydrží, rázným krokem se proto vydá dál a z kopce, hostinec přece byl ve spodní části města.

Cestička, která vedla kolem šikovně maskované díry ve zdi, byla opravdu nízká. Lístky klokočí se klonily níž a níž, až se sklonily do výšky pasu, a pěšina připomínala jakýsi zeleně osvětlený tunel. Jak po ní Lina lezla po kolenou, jakoby se okolní zvuky ztlumily, a náhle bylo kolem jen šustivé ticho, a paprsky zelenkavého světla se zvolna prolínaly a kreslily světlé kroužky na cestičku. Po chvíli, zvolna, nabýval hluk vzdáleného města na síle, až Lina vylezla z křoviska do vysoké trávy. Když se zbavila větviček, které jí vytáhly několik pramenů z učesaných vlasů, a zvedla hlavu, stál před ní obrovský strom s tmavě hnědou, místy téměř červenou, rozpukanou kůrou. Tahle zahrada musela být opravdu stará. Kolem mýtinky byla opět neprostupná, místy viditelně trnitá houština, ale pod korunou stromu panovala klidná a stinná atmosféra. Strom jakoby ochranitelsky roztahoval větve nad travnatým kobercem. Tráva voněla, a strom šuměl větvemi, mezi listy se třpytilo slunce a nebe.
Lina udělala několik kroků, a přitiskla ruku na kmen. Chvíli stála, a prohlížela si strom, větve rozbíhající se do stran, zelené listy. Pak si pod ně sedla, a opřela si hlavu o mohutný kmen. Najednou jí bylo nějak divně. Nic nechápala - ráno takový krásný den, měla si užívat města, a najednou musela utíkat před vojáky, kteří jí kdoví proč chtěli zatknout, pak jí pomohlo podivné dítě, a teď je v zahradě kde … zatočila se jí hlava, zavřela oči, a za chvíli už ležela v měkké trávě, a pravidelně oddechovala.
Když se probudila, nebe bylo rudé. Slunce zapadalo a zbarvovalo malé beránky na nebi do krvava. Lina potřásla hlavou. Měla jí čistou, nic jí nebolelo, nepamatovala si žádný sen. Vzpomněla si na předchozí události, které jí teď připadaly jako nějaké bláznivé představení herců, kteří na jaře a na podzim projíždí sousedním městečkem. Zvedla hlavu, a uviděla mohutné větve. Takže v zahradě pod stromem určitě je, nic z toho se jí nezdálo. Za chvíli bude tma, a podle nebe to vypadalo, že přes noc může i pršet. Co teď? Musí se nějak dostat ze zahrady, to je úplně jasné. Všechny věci kromě peněz nechala v hostinci, ale jestli někdo hledá dívku jejího vzhledu, tak už mohli přijít na to kde bydlela, a číhat na ni. Ven z města se také nemůže odvážit, určitě ne v těchto šatech. Její popis bude touhle dobou viset vedle všech těch zatracených letáků o zákazu alchymie co viděla ráno. Přemýšlela co si počít, když v tom jí to došlo. No ano! Truna! Měl by dnes ještě být v Hadvanu, ten forman přece říkal že vozy jedou napřed. Hostinec kde má věci je jen kousek od Dusné uličky, když nic jiného, Truna jí snad alespoň pomůže dostat se k nim, a nejlépe i jí ven z města. Je to přece Griwenin známý, a měla pro něj tu speciální zásilku. To už je alespoň něco. Vyskočila, a rozhlédla se kudy se dostane ze zahrady. Teď, když měla jasnou představu a cíl, se cítila rozhodná. Zpět dírou by to asi nebylo nejlepší, tam budou vojáci v pohotovosti. Zkusí najít jiný východ. Rozhlédla se, a na jednom konci mýtinky to vypadalo docela slibně, jakoby tam keře nebyly tak husté. Vydala se tudy, a i když o cestičce nemohlo být řeči, skrz křoví se dalo jakž takž protáhnout, a postupně se prodírat mezi větvemi a listím.
Linu sice cestou několik trnů škráblo na ruce, ale jinak se docela jednoduše dostala do volnějšího porostu, do na pohled novější části zahrady. Stromy tu nebyly tak vysoké, a keře dělaly přirozené stěny, ne však neprostupnou všudypřítomnou houštinu. Teď už zahrada nevypadala ani tak velká, a i v přibývajícím šeru se Lině podařilo zahlédnout žlutý písek cestičky a viditelně ošetřované živé ploty, sestříhané do geometrických tvarů. Na chvíli se zarazila. Co když ji hledají všichni vojáci ve městě? Co když její podobizna visí na každém rohu? Možná by si neměla vykračovat přímo středem parkové cestičky, jestli u brány čeká voják s jejím popisem.
Zatímco rozvažovala pro a proti, na vzdálené cestičce prošel mnich v hnědém hábitu. Lina se rychle přikrčila za křovisko. Mnich mezitím přešel, aniž by zdvihl zrak od cestičky, a zmizel mezi živými ploty na druhé straně. Mezi stromy se ozval zvuk zvonů. kostel musel být opravdu blízko, jakoby zvony zněly jen kousek od úkrytu v kterém teď Lina přemýšlela, kterou stranou se vydá.

Lina, znepokojená chlapcovým zmizením, se rozhodla, že na něj přinejmenším chvíli počká. Mezitím, však radši zkusí zjistit, kde přesně je, a vydá se opatrně, a pokud možno nehlučně prozkoumávat zahradu.

Chlapec došel až ke zdi, sehnul se k jedné straně uličky, a kousek nad zemí odsunul stranou dvě prkna. Otočil se na Linu, a zakřenil se: "Chytrá holka" uslyšela Lina. Chlapcův nevinný pohled vypadal skoro pobaveně, když dodal: "Není to úplně kanál. Stačí se tady protáhnout, a jsme zpátky ve městě. Už ne na náměstí, ale o několik domů dál. Pojď." S těmi slovy zmizel v nízkém průchodu. lina se sehnula k díře, a nedůvěřivě se podívala skrz. Vypadalo to, že na druhé straně je opět jakási zadní ulička, ale již normálně vysoká, a s výraznějšími stopami lidské činnosti. Jinými slovy byla ulička plná odpadků a podle zápachu skýtala využití jako veřejný záchodek. Lina se protáhla úzkým průlezem za chlapcem, a ten z druhé strany zase zasunul prkna na původní místo, takže zvenku nebylo nic poznat. Rychle prošli kolem rohu, a zarazili se, když v uličce uviděli nějakého chlapa, od pohledu nachmeleného navzdory dopolední hodině. Ale ožrala jen vykonal potřebu, zapnul si opasek, a odpotácel se za roh, směrem kde Lina tušila některou větší ulici.
Chlapec chvíli mlčel, a naznačil gestem Lině aby taky byla potichu. Teprve když se v uličce nic podezřelého nedělo, pokynul Lině, a vydal se uličkou vpřed.
"Blížíme se k hlavní ulici. Vlevo vede ulice na náměstí, takže my půjdeme vpravo. Nedívej se na nikoho, jenom prostě jdi za mnou, nic se nám nestane. Nesmíš se moc ukazovat, sice neví kdo jsi, ale měla bys raději zmizet z města. Chůva ti už řekne co a jak, já se v tom zase tolik nevyznám. Za chvíli na tebe přestanu mluvit, pusou jako ty mluvit nemůžu, a bojím se že blízko vojáků bych nás mohl prozradit. Mají krystaly, i když ne moc kvalitní. Drž se za mnou!" S těmi slovy chlapec zmlkl, a zahnul za roh, když se předtím za něj nenápadně podíval. Lina šla za ním, a opravdu kousek před nimi úzká ulička končila, a ústila na hlavní třídu s pěkným kamenným dlážděním a honosnými měšťanskými domy. Zahuli nalevo. Po pár krocích to Lině nedalo, a ohlédla se. Opravdu, za nimi na konci třídy uviděla řadu vojáků, a několik lidí, které zrovna prohlíželi. K hlídce právě přicházel důstojník, a zkoumavě obhlížel kontrolované občany. Vtom jeho pohled zalétl přes třídu, víceméně liduprázdnou, a na chvíli se Lininy oči setkaly s jeho dravčím pohledem. Důstojník chvilku pokračoval, pak se ale zarazil, a očima opět vyhledal Linu. V dalším okamžiku už křičel rozkazy na své muže, a než se Lina otočila zpět, více než polovina hlídky se rozbíhala jejich směrem. Lina byla úplně ochromená strachem, chtěla utíkat, chtěla varovat chlapce, ale nedokázala ze sebe vydat hlásku. Chlapec ale jakoby všechno viděl, ani se neohlédl, sáhl za sebe, chytil Linu za ruku, a rozběhl se šikmo přes ulici, k malé dřevěné brance ve zdi. Sáhl na opačnou stranu než byla klika, a dveře se před ním rozletěly. "Chyťte ji, to děvče, tu vesničanku. Ve jménu císaře!" křičel důstojník v čele skupiny vojáků. Za dveřmi nebyl dvůr, nebo zahrada, jak to zvenku vypadalo, ale další dlouhý průchod mezi dvěma vysokými zdmi, porostlými břečťanem. Lina proskočila brankou za chlapcem, ta se za nimi zabouchla, a oba utíkali vpřed průchodem. Ještě neuběhli ani polovinu vzdálenosti k dalšímu rohu, když na dřevo branky dopadly první údery těžkých vojenských bot. Nepříliš silné dřevo nemohlo vzdorovat dlouho, takže mnohem dřív než se Lina s chlapcem dostali na druhou stranu průchodu, s hrozivým prasknutím se dveře vyvalily z pantů, a rozlámané skončily pod podrážkami biřiců.
V tu stejnou chvíli, jak běželi kolem jednoho z hustých břečťanových pletenců, se chlapec zastavil, a Lina do něj v běhu málem narazila. Jakoby to čekal, napřáhl k ní obě ruce. Téměř se jí nedotkl, ale ona cítila, jak padá stranou na pravou zeď. Natáhla ruce, aby se opřela o zeď, ale za břečťanem žádné kameny nebyly - takže volným pádem proletěla skrz listy a díru ve zdi za nimi, a přistála za nízkou zídkou v tmavě zeleném přítmí, na špinavé zemi. V hlavě se jí ozval velmi slabý chlapcův hlas: "Zdržím je. Počkej a pak uteč." Pak už jen slyšela pleskání jeho bosých nohou původním směrem jejich útěku, které za několik vteřin vystřídalo dupání a chrastění zbroje. Naštěstí ji dupání minulo, vypadalo to, že chlapcova lest se podařila, a vojáci Linu přeběhli. Ale co bude s ním, pomyslela si? Určitě ho chytí, obyčejný malý chlapec se nemůže měřit s vojenskou jednotkou - i když nebyl tak docela obyčejný. Skoro to vypadalo, že byl ... čaroděj.
Když se Lina rozkoukala, a její oči si zvykly na šero, poznala, že nyní je na nějaké zahradě, zřejmě nepříliš udržované, alespoň ne v tomto místě. Od díry, kterou ji sem chlapec hodil, vedla neznatelná pěšinka do blízkého keře, a pokračovala tunýlkem, jako by byla vyšlapaná nějakými malými zvířaty. V zahradě bylo vlhko, a přes brzkou denní dobu v ní bylo šero a zvláštní ticho a klid.

Lina se rozhlíží kolem a vidí nejen špinavý konec uličky, vlastně jej víc cítí než vidí. Nakrčí nos.
"Co teď? Budeme prolézat kanály?"