JIMIQ: jj, směr vystihuješ dobře. Jen jsem o jeden krok napřed IMHO. Dnes je spoření ničeno státní inflací, takže spoření (ať už do strožoku nebo ve fondech) jako alternativa průběžného systému IIMHO nemůže fungovat. Za 50 let bude mít 1 Kč uspořená dnes dvacetinovou třicetinovou hodnotu...

Návrh na reformu průběžného systému

1. Cílový idální stav (B)

Dlouhodobá udržitelnost důchodového systému.

Zajištění důstojného stáří.

Zvýšení porodnosti.

Propagace „správných“ hodnot u dětí a populace jako celku.

Co možná nejmenší role státu v tomto odvětví.

Co možná nejmenší množství státem placených zaměstnanců, kteří v tomto odvětví „pracují“.

Snížení nebo zrušení daní, zejména sociální daně.

2. Objektivní stav, kde se nacházíme pravě teď (A)

Většina z nás se nejspíše shodne na tom, že průběžný systém s tím, že vymíráme, protože máme nízkou porodnost, je dlouhodobě neudržitelný.

Většina z nás se rovněž nejspíše shodne na tom, že jakékoliv spoření nebo investice jsou obtížně realizovatelné pro většinovou populaci, neboť i) stát neustále znehodnocuje měnu a tedy úspory, ii) většina lidí si nespoří, ať už, že nemají z čeho, nebo že nechtějí (nic je navíc nenutí chtít – hedonismus dnešní společnosti, lidé hodnotí mít dnešní peníze v prackách více než mít v prackách peníze v budoucnu, neboli na důchod nemyslí).

Reforma je tedy velmi obtížná, pokud uvažujeme pouze reformu průběžného systému (např. zvedání věku odchodu do důchodu, podpora porodnosti dávkami) nebo přidání dalších pilířů (spoření, investice ať už skrze penzijní fondy nebo jiné fondy investičního chrakteru).

Základním předpokladem reformy je však její prosaditelnost. K tomu však musí být ve společnosti shoda (Svobodní nikdy nezískají přes 50 procent křesel v Poslanecké sněmovně), takže žádné radikální reformy nejsou dle mého názoru prosaditelné. Návrh reformy tak musí být přijatelný i pro jiné strany.

Jakákoliv dnešní reforma stávajícího systému rovněž dle mého názoru problém s průběžným systémem pouze oddaluje. Průběžný systém s nízkou porodností je dle mého názoru odsouzen k bankrotu, jak klesá porodnost a roste dožití.

Vnější řešení, imigrace, jako nejjednoduší řešení, má svá úskalí, která všichni vidíme např. na situaci v UK nebo jiných západních zemích Evropy. Dá se uvažovat o řízené imigraci např. z Ukrajiny, přesto ty rozdíly v kultuře nejsou zanedbatelné a imigrace z těchto zemí má svá rizika.

Vnitřní návrhy řešení se potýkají s inherentní chybou průběžného systému (zejména porodnost) a inherentní chybou u spoření (zejména inflace).

3. Návrh reformy - A->B

Nikdo (pokud se mýlím, tak se omlouvám) zatím nenavrhl jiné řešení než zachování stávajícího průběžného systému nebo přidání pilířů.

Již dnes však funguje „důchodový systém“ pro jinou část populace než jsou důchodci, a to děti:

„Výživné (alimenty) nejčastěji představuje peníze, kterými má rodič povinnost přispívat na potřeby svého dítěte, pokud není schopno samo se živit.“

Tato povinnost rodičů je nyní uvedena v ust. § 915 odst. 1 nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“).

V odst. 2 je však rovněž uvedeno, že „Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.“ (zvýraznění doplněno)

Vyživovací povinnost (v různě kvalitě) je však stanovena i mezi jinými příbuznými (např. prarodiče a vnuci/vnučky, nově zešvagření příbuzní apod.).

Podle NOZu tak mezi rodiči a dětmi platí vzájemná vyživovací povinnost, stejně jako mezi ostatními příbuznými i manžely. (Platilo to tak i za předchozí úpravy v zákoně o rodině.)

Nesetkal jsem se s případem, kdy by rodič tuto povinnost dítětě (soudně) vymáhal. Je to tedy spíše morální povinnost, než aby reálně rodič své dítě žaloval, že mu má zajistit „slušnou výživu“. Alimenty se naopak vymáhají často.

Dnes této (morální) povinnosti dítětě „konkuruje“ právě průběžný systém důchodů. Nikdo nespoléhá na své děti, že mu ve stáří zajistí výživu (včetně bydlení apod.). Existují případy, kdy děti dobrovolně dávají peníze svým starým rodičům, ale je to spíše výjimka a je to na bázi dobrovolnosti.

Určitě však nezní proti srsti, když někdo u nás a z nás řekne „stát se o mne na stáří postará“.

Když však mluvím se svými přáteli, kteří jsou z rozvojových zemí, morální povinnost dětí postarat se o své rodiče je v těchto zemích mnohem více zakořeněna a společností vymáhána než u nás (a než v západní Evropě). I když většina z těchto zemí má nějaký systém státního důchodu, většinou důchody nestačí ani na tu slušnou výživu a děti musí „pomáhat“ – (např. Ukrajina nebo další postsovětské republiky). Asiaté mají tuto morální povinnost rovněž velmi silnou, Arabové rovněž.

Dá se přehnaně tvrdit, že v těchto zemích tak děti musí pomáhat rodičům ve stáří, protože stát nedokáže zajistit důchody ve výši, která by důchodcům stačila k přežití. (Jestli je to životní úrovní v těchto zemích nebo tím, že stát na tuto povinnost spoléhá jako např. v Uzbekistánu, pomíjím.)

Co kdyby však tato morální povinnost dětí zajistit slušnou výživu svým rodičům byla nastavena stejně jako jsou dnes nastaveny pro děti alimenty?

Jako základní předpoklad přechodu z průběžného systému důchodů na systém „alimentů“ pro důchodce považuji dobrovolnost. Stát by primárně ponechal zajištění této povinnosti na dohodě dětí a rodičů.

Můj návrh reformy tedy zní:

1. Stát by stanovil věk člověka, kdy tato povinnost dítětě vzniká obligatorně, tzn. např. 60, 65, 70 let. Již dnes je teoreticky tato povinnost povinná, ale nikdo ji nevymáhá, dalo by se tedy uvažovat o zavedení např. stejného tretného činu, jako neplacení alimentů s tím, že by tam bylo stanoveno, že tento trestný čin je i nezajištění slušné výživy pro své rodiče, kterým je nad xy let. Před tímto věkem rodiče by tato povinnost dítěti zůstala tak, jak je dnes, tj. ve sféře morálního pravidla.

2. Jakmile by jeden rodič dítěte dosáhl výše uvedeného věku, dítě by přestalo platit sociální daň. (Přestali by ji tedy platit všechny děti rodiče.) Tím by dítě (děti) získalo třetinu ze své superhrubé mzdy na zajištění této povinnosti.

Kolik z té třetiny mzdy by dalo svému rodiči, který dosáhl výše uvedeného věku, by bylo na jejich dohodě. Lze si představit situace známé z rozvojových zemí, že by rodič žil s nějakým svým potomkem a živil ho přímo, tedy bez plateb. Pak by se mohli děti dohodnout, že tomuto díteti budou platit poměrně náklady. Nebo si lze představit, že se děti budou skládat na nájemné apod., na výživu apod.

3. V případě, že by děti nebyly dobře vychované, tj. byly by deliktventní, a neposkytovali by svému rodiči ničeho nebo málo (např. pod minimální mzdu) by na návrh důchodce vstoupil do hry stát a bylo by možné tuto povinnost vymoci podobně jako se vymáhají alimenty. Stát by v zákoně stanovil rovný minimální důchod, např. ve výši minimální mzdy, a tento důchod by platil ze státního rozpočtu důchodcům nad výše uvedený věk. Poté by tyto peníze vymáhal po dětech, společně a nerozdílně, nejlépe srážkami ze mzdy (ostuda u zaměstnavatele a kolegů v práci zaručena). Dítěti by však „sleva na dani“ u sociální daně zůstala.

4. Bezdětní rodiče (ať již svou volbou nebo že nemohou mít děti a to ani adopcí) nebo rodiče s nezaměstnaným dítetem/dětmi nebo rodiče s dítětem/dětmi, kterému by ani třetina ze superhrubé mzdy nepostačila k zajištění důchodu svému rodiči ve výši minimálního rovného důchodu by rovněž získávali minimální důchod od státu s tím, že by se jednalo např. o dorovnání v případě, že třetina ze superhrubé mzdy dítětě je pod výši minimální mzdy.

Výše uvedený návrh má tyto výhody:

1. Podpora porodnosti

Mít děti by byla mnohem větší motivace. Výnosy z této investice by se vrátily mnohem více než dnes, kdy děti jsou spíše (popř. pouze) splněním biologického pudu. „Zisk“ z této investice by tedy stoupnul a tedy i množství dětí.

2. Podpora „správných“ hodnot

Rovněž by bylo důležité, aby rodiče své děti lépe vychovali. Když je vychovají dobře, je pravděpodobnost, že se na stáří bez problémů dohodnou. Tyto hodnoty jsou již dnes v NOZu, ale jejich plnění je dnes diskutabilní. Kolik rodin je funkčních? Např. rozvodovost apod.

3. Podpora vzdělání

Investice do kvalitného vzdělání by se rovněž vyplatila více. Rodiče by tlačili na školský systém, aby poskytoval kvalitní vzdělání, záležela by na tom jejich kvalita života ve stáří. (Přepokládám zde přímou úměru, čím kvalitnější vzdělání, tím vyšší mzda dítěte.) Papír by již nebyl „jediným“ cílem vzdělání.

Změna důchodového systému by tak mohla tlačit i na změny v jiných odvětvích, např. i soudního, viz níže.

4. Přechod

Na můj systém by se dalo přejít okamžitě s tím, že problémy při jeho zavádění nejsou obtížné odstranitelné (např. viz sociální daň níže).

Minimální rovný důchod může stanovit stát stejně jako zavádí minimální mzdu, krátkým zákonem. Úprava NOZu a navazující zákony by se dělali podobně jako jsou dnes ustanovení v NOZU a zákony pro alimenty. Žádná velká legislativa by tak nebyla potřebná.

Rovněž se nejedná o radikální krok ve smyslu toho, že bych chtěl zavádět něco nového, jen by se rozšířilo to, co dnes zde již je, tj. povinnost dětí postarat se o své rodiče. Tato povinnost zde byla i dle staré úpravy, která platila od cca 1964, takže žádná radikální a extrémní změna.

Můj systém je rovněž dlouhodobě udržitelný, není závislý na inflaci, dle mého názoru nejlépe motivuje lidi mít děti.

5. Další následky

Ze zrušení sociální daně by vyplynulo, že člověk by od cca 40 let věku neplatil sociální daň. Zůstalo by mu tak ideálně mnohem více peněz (v tomto věku je nejproduktivnější a má tako nejvyšší plat), než by bylo potřebné pro placení důchodu svým rodičům, takže rovněž by mohl investovat přebytečné peníze (podle svého).

Výše uvedený návrh má tyto nevýhody:

1. Sociální daň

Úplné zrušení sociální daně pro ty, u kterých rodiče nedosáhly důchodového věku, není asi reálné (jestli by to utáhly ostatní daně nevím). Nějaká sociální daň by tedy asi musela zůstat, neboť existují lidé, kteří jsou i) bezdětní (svou volbou), ii) s nezaměstnaným dítetem/dětmi nebo iii) rodiče s dítětem/dětmi, kterému by ani třetina ze superhrubé mzdy nepostačila k zajištění důchodu svému rodiči ve výši minimálního rovného důchodu a kterým by musel důchod zajišťovat výhradně stát.

Pokud jsou mé předpoklady správné, tak by se tyto dysfunkce časem oslabily. Bezdětní by ze své volby přestali nechtít děti. Nezaměstnaní (ti dobrovolně) by chtěli pracovat, protože by jim rodiče vštěpovali „správné“ hodnoty, tj. i povinnost pracovat a neflákat se, a protože by museli živit své děti. Množství děti by vzrostlo, takže případů, kdy by děti ze svých nízkých mezd nemohly své dva rodiče uživit, by při množství dětí 3+, kleslo.

Toto je jediné kriterium, které je závislé na čase a které se projeví až po cca 20 a více letech. Jinak však okamžitímu přechodu na můj systém nic nebrání (dle mého názoru).

2. Vymahatelnost alimentů/důchodů

Dnešní vymahatelnost práva je žalostná a u alimentů zvlášť. Reforma by tedy byla nutná i u vymahatelnosti téchto práv. Odebírání řidičáků ukázalo, že to jde i bez podstatnější reformy soudnictví.

Potřebu podstatnější reformy jsem výše vyřešil tak, že by důchody platil stát a teprve poté by je vymáhal po dětech těchto důchodců.

* * *

Na závěr bych ještě uvedl, že radikální reformy, tj. anarchokapitalistické apod., jsou politicky neprosaditelné, proto jsem se zaměřil při budování mého návrhu výše právě na možné protiargumenty etatistů – zejména na takové ty názory „Co by svobodný trh dělal s lidmy bez dětí, nechal je pod mostem?“ popř. „“Myšlenka je to sice hezká, ale na její zavedení potřebujeme „nového komunistického člověka““. nebo „Myšlenka hezká, ale k jejímu zavedení bude potřeba postupné závádění a tedy 2 a více generací osvícených politiků.“

Můj návrh se vlastně vrací k systému, který fungoval v Evropě a ve světě tisíce let a mnohde stále funguje, děti se musí postarat o své staré rodiče. Tato povinnost je formálně zavedena i v občanskéém zákoníku a byla i v tom komunistickém občanském zákoníku, není to nic „nového“, jen je tam, za účelem prosazení, přidán stát, jako garant toho, že ten systém „bude“ fungovat a že důchodci delikventním jednáním svých dětí nebudou „pod mostem“.