CARODEJNICE: tak já mám velice špatné zkušenosti:
já byla vždycky tlustá - vždy jsem měla při 160 cm 80 kg. Fakt je, že jsem se nikdy nevyhýbala sportu a fakt je, že jsem si vždycky dopřávala všechno a nezřídka jsem se přežírala. Váha mi zůstávala pořád stejná až do cca 22, kdy jsem přechodila angínu a dostala jsem nějakou regmatickou horečku a tři měsíce jsem byla z doma na ATB, z toho první týden dokonce do žíly a pak jsem ještě dojížděla na pendepony. Opět nutno říct, že v té době jsem se samozřejmě nehýbala a opět se přežírala, ještě víc než normálně, protože jsem se doma nudila. Za tři měsíce jsem přibrala 18 kg, tedy na 98. Nijak jsem se tomu nedivila, ale jak to šlo začla jsem cvičit a ne že bych držela nějakou dietu, ale rozhodně jsem nejedla nic co bych neměla. Přesto jsem za dva měsíce nezhubla nic a ještě si to zakokrouhlila na stovku. Bylo mi to divný, tak jsem si v podstatě vynutila žádanku na obezitologii, tehdy jsem šla do tzv. kachlíkárny na Karláku. Měla jsem podle BMI obezitu druhého stupně, přesto mě doktor nevzal žádné vzorky, nic mi neporadil a vyhodil mě s tím, že má spoustu pacientů, co jsou na tom daleko hůř a že bych místo vysedávání po čekárnách měla jít radši do tělocvičny. Takže jsem se dále pinožila sama se střídavými výsledky, nakonec se mi podařilo zhubnout až na 70, bylo to hlavně pohybem a tím, že jsem pomáhala manželovi dostat se z hrozivých čísel vysokého cholesterolu, takže jsem vařila podle toho a sama pochopitelně i jedla a dodržovala ty zásady s ním, dva roky se mi dařilo váhu udržet. Pak se u mě rozvinula psychická choroba, na kterou jsem brala nejdříve antidepresiva, později antipsychotika, nabrala jsem během roku na neuvěřitelných 115 kg. Opět nutno říct, že v době depresí jsem nejedla nic, pak jsem se zase přejídala, protože mi to bylo všechno jedno, dá se říct a navíc po antipsychoticích se objektivně opravdu přibírá. Antipsychotika jsem kvůli tomu nakonec vysadila, ačkoliv mi pomáhaly nejvíc, šla jsem složitější cestou přes psychology a terapie, autogenní tréninky a nakonec se dnes obejdu i bez AD a beru př dekompenzaci pouze slabé AD, ale to sem nepatří. Ale zůstalo mi 115 kg, navíc jsem v té době začala dělat silový sport, takže váha byla i o svalech, jenže jsem vůbec netušila jak jíst. Tehdy jsem šla na obezitologii podruhé, tentokrát přes soukromou organizaci Santé. Moc jsem si nepomohla. Pro změnu mi "doktorka" řekla, že u mě už konzervativní léčba nepomůže, že jsem morbidně obézní a že mě spasí pouze bandáž žaludku. Ze začátku jsem s tím souhlasila a absolvovala kolečko - brali mi krev, jestli není problém jinde (zpětně jsem zjistila, že mi ale nezjišťovali překvapivě štítnou žlázu), šla jsem k psycholožce, to se musí, ona dává jedno z vet, jestli se pacient na tuto "léčbu" hodí, jestli je schopen dodržovat přísné stravovací podmínky, aby celá operace (velice nákladná přes sto tisíc, tuším, ale na pojišťovnu) měla vůbec smysl a pod. Mezitím jsem si ale zjišťovala k bandáži informace. Dostala jsem si na nějaký bandingklub, kde se scházejí lidé po bandáži žaludku, přišlo mi to, že všichni ti lidé k tomu vzhlížejí jako k něčemu samospasitelnému, nijak se předtím nesnaží a dost často i po té operaci skončí, tam kde byli a jdou na další operaci, tentokrát nevratnou. Nabyla jsem z toho dojem, že lidé, co chtějí zhubnout a mají vůli, zhubnou bez toho, lidé, co chtějí zhubnout, ale odmítají proto cokoliv udělat sami, bandáž nespasí. Což mi v podstatě potvrdila i psycholožka z toho kolečka, která mi řekla, že mi to klidně povolí, ale že by mi to neměla říkat, ale že jsem schopna zhubnout i bez toho. Tak jsem to celé nakonec odmítla s tím, že jsem obezitoložce zavolala, že bych ale měla zájem o konzervativní léčbu, tedy pomoct s jídelníčkem apod. Objednala mě někdy za tři čtvrtě roku. Mezitím jsem si já zašla na jednu konzultaci k Havlíčkovi (neměla jsem finance na nějaký jídelníčky), ten mě nasměroval, jídelníček jsem si pak metodou pokus omyl sestavovala sama a nakonec se mi podařilo zhubnout nakonec na 85. Napsala jsem to i na ten bandingklub, abych podpořila ty, co proto chtějí něco udělat, že se nemají nechat zbytečně operovat. Normálně mi ta "obezitoložka" zavolala s tím, že se dozvěděla, jak krásně jsem zhubla a jestli bych jí neporadila jak, že její dcera s tím má taky problémy !!!!! WTF??? Zlomyslně jsem udělala kšeft kamarádovi, co dělá tréninky a řekla, že díky němu a Havlíčkovi, ať se paní doktorka prohne. Poté přišlo těhotenství, kdy jsem se nijak nepřejídala a přesto jsem během něj moc rychle přibírala, tak se zjistilo, že jednak mám autoimunitní zánět štítný žlázy (což ale nezpůsobuje tak velký přírůstek, jak si lidé možná myslí, tak 5-8 kg cca) a navíc mi špatně funguje lymfatický systém a ukládá se mi příliš mnoho vody a tuku do zadku a stehen. S obezitou válčím stále, ale už vím, co dělám špatně a je to spíš o mojí hlavě, abych neusínala na vavřínech a pracovala na sobě neustále, i když zhubnu.
Takže toť můj příběh, snad ses s tím prokousala až do konce a moje rada zní na obezitologii se vy..at, pokud nevíš, jak si pomoct sama, buď nějaký výživový poradce (nemusí to být zrovna zprofanovaný Havlíček) nebo i do některých dochází nutriční terapeut, stačí se zeptat (je to osoba možná i lepší než poradce, protože musí mít vysokou školu v tomto oboru, což ne každý poradce má). Vím, že je to lékárna ve Spálené směrem k Národní třídě nebo to nabízejí v lékarně na Kladenské, ale bude to určitě všude možně.