CARODEJNICE: na ten koncentrák ti řeknu příběh z mé rodiny, moje prateta,která tam pobývala a přežila, odcházela z něj v 35kg, nakonec umřela v 62 na přežrání ve 180 kg. Jinak u nás v rodině byli vždycky hubení a tetu Máňu mu předhazovali celý život. Já také netvrdím, že ty začátky mé obezity byly nezasloužené, nakopala bych si prdel. Jako dítě jsem zajídala smutek bochníkem chleba a sklenicí sádla. Byly časy, kdy jsem nemyslela na nic jiného než, kdy zas budu jíst. Taky klasické diety a hladovky pochopitelně proběhly. Ale teď už to tak není, já na jídlo mám tendenci zapomínat, obtěžuje mě, ani mi moc nechutná. Když si jednou za uherák dám něco tučnějšího, je mi blbě. Jsem docela akční, pohyb mi nevadí, chodím cvičit třikrát týdně, teď jsem měla pět týdnů pauzu (dva týdny na to abych se sebrala) po antibiotikách na těžký zánět průdušek a chybí mi to, protože endorfíny ze sportu mě těší víc než to jídlo. Ale stejně se moc nešetřím, dneska jsem například celý odpoledne hrála na četníky a zloděje se synem s tím, že on jezdil na kole, s dětma bývám mezi 3-5 hodinami venku a obrážíme po okolí hriště, doma kmitám v domácnosti, nejdelší doba, kdy si sednu je teď večer. Já taky věřím, že to přece nemůže být možný, že to prostě povolit musí, jen se co se dostanu z těch sérií nemocí. Loni jsem měla vlastně kontinuálně angínu, až jsem skončila na Retarpenech, než jsem se dostala operaci mandlí, protože muž měl zrovna frmol v práci a nehodilo se, byla pylová sezona a imunoložka mi to zakázala. Jestli tu svini angínu dostanu ještě po jedenáctý, tak na ty mandle už musím. Děti už mají výtěry čistý (byly bacilonosiči), tak leda že na mě někde někdo prskne, což je hned. Myslíš,že mě to jako baví? Že nemám strach, že to ta páteř a klouby neudrží, než se mi to podaří? Že kdybych o tom byla přesvědčená, že mi ta bariatrie pomůže, že bych na ni nešla? Za poslednu dobu už jsem byla celkem zviklaná, znovu jsem si to prostudovala, ale já prostě na to nejsem materiál, jsem přesvědčená, že by mě to dostalo do horších potíží. Tak prostě bojuju dál a snažím se. Přestala jsem si dělat hlavu, co si o mě myslí okolí, protože o mě nikdo neví nic, jen já sama vím, jak to je.
Byli ti lidé z koncentráku zdraví? Není účel hubnutí právě to zdraví? A nebylo to procento vyšší, kdyby ty lidé, kteří za to skutečně mohou nepovažovali automaticky za lháře?