TAPINA: já jsem si na tohle vypěstovala vůli, zuby nehty, ale vypěstovala, fakt už roky a roky si nekoupím nic navíc, než co jsem si naplánovala (a pokud se rozhodnu jednou za uherský rok si koupit nějakou mlsotu, tak si to taky naplánuju), to naplánované jsou samé zdravé a nutričně vyvážené věci, polotovary nula nula nic, přidaný cukr nula nula nic, vařím zásadně ze základních surovin, konzumuju hromadu zeleniny a ovoce, no a stejně jsem jak čuně. Tak to mi řekni teda. Něco evidentně stále dělám špatně. Asi z toho pak mám ten stres.

TAPINA: To není snadnou dostupností jídla, moje kočky mají jídlo taky snadno dostupné, přesto žerou málo a jsou štíhlé:-). Máte prostě v hlavě nějakej jinej program, kterej jedete. Já si v okýnkách na ulici nic nekupuju, nanejvýš zmrzlinu v létě, ale tu si vybírám velmi pečlivě, takže jen angelato na újezdě.
SADAKO: Já bych bohužel řekla, že každá další generace naší euroamerické civilizace je psychicky méně odolná a zdravotně víc na huntě, zjevný přiznak degenerativních změn... prostě pomalu končíme, jen si to nechcem přiznat.

Já bych jeden z hlavních problémů viděla v nadměrné dostupnosti jídla všude, kde se lidi vyskytujou. Mám slabou vůli nekoupit si něco na zub někde v okýnku, když jsem venku, a měla bych ji i před 30 lety, ale nebyly ty okýnka. Dneska se většina lidí živí tím, že prodávají jiným lidem něco, co ve skutečnosti vůbec nepotřebují, ale když jdou okolo, tak proč si to nekoupit. Je to průšvih v mnoha různých ohledech - výživový, zdravotní, ekologický.

Já bych vytáhla i jako nezanedbatelný fakt, že ta generace, se kterou se tady srovnává na fotkách, že problém s obezitou neměla, žila mimo jiné v době studené války, poznamenané na obou stranách celkem všudypřítomnou hrůzou z válečného konfliktu, jaký tady ještě nebyl. Pamětníci možná vzpomenou, jak se toho děsili i jako děti. Takže zrovna tuhle generaci bych z toho, že neznala nevyřešitelný stres, fakt nepodezřívala.

ANNIKA: Nenazývala bych to rozmazleností, prostě žijeme v jiném paradigmatu a vlastně i přísně technicky vzato, v jiném životním prostředí.
Btw. ona se většina lidí i v minulosti nemusela neustále třást o holou existenci, to bychom tady nebylo, neb by našim předkům kolektivně jeblo.

A to jiné paradigma...
Třeba si porovnej pohled na ta dětská úmrtí - dnes je to ojedinělá tragedie, před stopadesásti lety velmi těžko najít rodinu, která by něco takového nezažila. Počítalo se s tím, byla to sice neradostná, ale ve své podstatě běžná a očekávatelná součást života.
Oproti tomu, rozvody, svobodné matky a nemanželské děti, z našeho současného pohledu vlastně vůbec nic zvláštního, byly brány jako strašlivá trága, stigma, něco, co člověka sociálně vyloučilo nebo aspoň silně poškodilo.
Mohli bychom se na naši současnost dívat jako na dobu rozmazlených spratků a na naše předky jako na bandu tmářských idiotů, ale mně to přijde zbytečně redukující.

ECLECTICA: naopak neurčitá hrozba toho, že možná brzo přijde velký průšvih, který vlastně nevím, co bude znamenat pro mě, je právě ten velký stres, se kterým nevím, co udělat.
Když bylo letos horko a sucho následkem změn klimatu, byl úkol jasný - zalévat, blokovat přístup horka do bytu, lehce se obléci, hodně pít a nějak to přežít. Většina se s tím vypořádala a pak to skončilo. ALe tajemná devastace planety, za kterou určitě trochu můžu a vůbec nevím, co mám dělat proti tomu, je ten moderní stres.

ARGANNAH: S tou vůlí jsem to pochopila trochu jinak - ona ji část populace musela mít slabou (a být náchylná třeba k prezirani) vždycky. Jenže neměla ty možnosti.

Dala by sis čokoládu? To máš blbý, je moc drahá.
Dala by sis večeři v jedenáct? To máš blbý, všude dávno zavřeno.
Dala by sis dort? Možná jednou za rok, když to dobře půjde.
Plus války, neurody, hospodářské krize, pridelovy systém...

Prostě pro většinu populace nebylo jídlo nikdy tak dostupné. Kdykoliv a kdekoliv, levné a kvalita mizerná. O pití s kilem cukru ani nemluvě. Takže kdo tu slabou vůli má, má větší problém než v minulosti.

Já třeba trpím dlouhodobým stresem a moc nevím, jak to změnit. Naprosto malicherným.
1) neustálý hluk. Naše společnost a prostředí je hlučné a moc tomu nelze uniknout. Večer už bývám někdy úplně hotová.
2) pořád na příjmu. A když ten telefon vypnu nebo odložím, abych se soustředila na práci budu mít odpoledne 5 změškaných hovorů anebo 10, stres.
3) ohromný nadbytek informací, šílený tok, záplava (miluji informace, dozvídání se čehokoli), nabíc nutnost je neustále ověřovat a třídit. Neumím si to odříci.
--------
Mám moc práce, ale to měli předci taky. Ale po 10 hod na zahradě jsem hotová fyzicky, nejsem vyčerpaná a vystresovan. Pokud mi ovšem nevolá 8 lidí při těžbě brambor. Po kombu něco sepsat, odpovědět na maily, jet na 4 zakázky celkem 300 km, do toho telefony, večer odečíst sebraná data a přemýšlet, kdy to sepíšu...

a jak píše SADAKO: moc požadavků na sebe a málo návodů. Není problém, že je náš svět jiný, ale měníme ho tak rychle, že s tím ještě nedokážeme pracovat.

TAPINA: A taky nezřídka vypadaly ve třiceti jako dnešní padesátnice.

POZITRON: Spousta lidí žila tak, jak by bylo z dnešního pohledu neúnosné a tím nemyslím materiální životní podmínky (tma, zima, politbyro, halucinace z podvýživy) - současnost klade velký důraz na individuální pocit štěstí a naplnění. O sto let dřív člověk 'splnil' svou společenskou povinnost tím, že se choval v souladu s vesměs nepsanými sociálními pravidly, která byla více či méně jednotná, jasná a srozumitelná a jestli je on sám uvnitř šťastný a spokojený nebo ne - co prosím? Měl být spokojený s tím, že splnil. Nazdar. Už vidím všechny ty nadšené milovníky starých lepších časů, jak by nad tímhle skákali radostí.

A dnešek říká, aby byl člověk výkonný, krásný, věčně mladý, šťastný a sám sebou, aniž by k tomu dával ty jasné guidelines - ale dává nám naopak spoustu obrazů dokonalosti a štěstí a to 24/7. Oproti minulosti je třeba člověk mnohem více konfrontován s iluzí dokonalosti, de facto na každém kroku nějaká číhá. Všude vidíme dokonalost, právě kromě vlastního zrcadla, které je na rozdíl od filtrů na instagramu neúprosně upřímné.

Těžko říct, jestli v současnosti máme víc stresu než před pár desetiletími, ale rozhodně máme jiný stres. A srovnávat to stylem jsme hrozný padavky, to válečná generace... je imho dost debilní. Něco jako říkat, že dřív nebylo tolik alergií a přitom zapomínat, kolik lidí mělo astma a souchotiny a kolik jich chcíplo, než se dožili dospělosti.