Já třeba trpím dlouhodobým stresem a moc nevím, jak to změnit. Naprosto malicherným.
1) neustálý hluk. Naše společnost a prostředí je hlučné a moc tomu nelze uniknout. Večer už bývám někdy úplně hotová.
2) pořád na příjmu. A když ten telefon vypnu nebo odložím, abych se soustředila na práci budu mít odpoledne 5 změškaných hovorů anebo 10, stres.
3) ohromný nadbytek informací, šílený tok, záplava (miluji informace, dozvídání se čehokoli), nabíc nutnost je neustále ověřovat a třídit. Neumím si to odříci.
--------
Mám moc práce, ale to měli předci taky. Ale po 10 hod na zahradě jsem hotová fyzicky, nejsem vyčerpaná a vystresovan. Pokud mi ovšem nevolá 8 lidí při těžbě brambor. Po kombu něco sepsat, odpovědět na maily, jet na 4 zakázky celkem 300 km, do toho telefony, večer odečíst sebraná data a přemýšlet, kdy to sepíšu...

a jak píše SADAKO: moc požadavků na sebe a málo návodů. Není problém, že je náš svět jiný, ale měníme ho tak rychle, že s tím ještě nedokážeme pracovat.

TAPINA: A taky nezřídka vypadaly ve třiceti jako dnešní padesátnice.

POZITRON: Spousta lidí žila tak, jak by bylo z dnešního pohledu neúnosné a tím nemyslím materiální životní podmínky (tma, zima, politbyro, halucinace z podvýživy) - současnost klade velký důraz na individuální pocit štěstí a naplnění. O sto let dřív člověk 'splnil' svou společenskou povinnost tím, že se choval v souladu s vesměs nepsanými sociálními pravidly, která byla více či méně jednotná, jasná a srozumitelná a jestli je on sám uvnitř šťastný a spokojený nebo ne - co prosím? Měl být spokojený s tím, že splnil. Nazdar. Už vidím všechny ty nadšené milovníky starých lepších časů, jak by nad tímhle skákali radostí.

A dnešek říká, aby byl člověk výkonný, krásný, věčně mladý, šťastný a sám sebou, aniž by k tomu dával ty jasné guidelines - ale dává nám naopak spoustu obrazů dokonalosti a štěstí a to 24/7. Oproti minulosti je třeba člověk mnohem více konfrontován s iluzí dokonalosti, de facto na každém kroku nějaká číhá. Všude vidíme dokonalost, právě kromě vlastního zrcadla, které je na rozdíl od filtrů na instagramu neúprosně upřímné.

Těžko říct, jestli v současnosti máme víc stresu než před pár desetiletími, ale rozhodně máme jiný stres. A srovnávat to stylem jsme hrozný padavky, to válečná generace... je imho dost debilní. Něco jako říkat, že dřív nebylo tolik alergií a přitom zapomínat, kolik lidí mělo astma a souchotiny a kolik jich chcíplo, než se dožili dospělosti.

JUPIII: treba se lidi driv umeli oklepat a tolik se ve vsem nenimrali? dneska ma vetsina psychiatru plno a je to horsi a horsi. jakoze dneska se rozpitvava kazdej spleen, na vsechno je nejaka diagnoza, lidi jsou ve stresu i kvuli malichernostem.

Dovedete si vůbec představit třeba stres matek, co porodily za život deset dětí a polovina se jich nedožila dospělosti. Jak musely trpět, při ošetřování banálního nachlazení s horečkami. Anebo, když živitel dlouhodobě onemocněl, co třeba dnes bežný zápal plic, zlomená a mizerně srostlá noha?
Jako já chápu, deset deadlinů denně zatěžuje. Ale co nejhoršího se může stát, když je člověk nesplní? V podstatě nic, co by člověk nějak vážnji ohrozilo.

Príde mi, že každá generácia si myslí, že má viac stresu ako tá predošlá. Je to len v pohľade na súčasný stav, podľa mňa to je zbytočná debata.

Pozrite sa, aké percento “potravín” v supermarkete sú nezdravé prefabrikáty. Koľko z nich obsahuje glukózo-fruktózový či iný cukrový sirup a nekvalitné tuky.
A pozrite sa na to, koľko z nás má prácu, kde 8 hodín denne sedí na zadku a hýbe akurát zápästím.

ECLECTICA: Troufnu si tvrdit, že v osmdesátých letech se mnohem méně lidí budilo přirozeně, než dnes. Běžně se chodilo do práce na šestou, nejpozději sedmou. Dnes leckdo chodí na devátou i později, já se budím přirozeně dávno před budíkem roky.

TAPINA: To dáváš jednorázový příklad izolované ranní/odpolední stresové aktivity. Krátkodobý stres ke dokonce prospěšná věc. Jde ale o celodenní dlouhodobý stres navíc většinou nekompenzovaný fyzickým pohybem. Ano, to už v sedmdesátkách začínalo taky, ale odhadla bych, že pracovní tempo bylo pořád ještě ve většině profesí klidnější a víc v pohodě. Navíc lidi trávili v práci míň času. Natož o generaci dřív - to byli kolikrát strašní dříči, ale pracovali v klidu a pomalu.

TAPINA: při tom srovnávání je třeba jít ještě dál. Už jenom to, že dneska máš za den x deadlinů (musíš být v tolik a tolik tam a tam, do tehdy a tehdy stihnout tenhle úkol, atd.), nebudíš se přirozeně a spánek ti kazí světelný smog, je pro tělo stresující až až. Adaptace probíhá mnohem pomaleji než vývoj.

ARGANNAH: Ten byl vždycky. Představ si jenom ty matky, co běžely ráno poklusem bez auta do práce přes mateřskou školku a odpoledne zpátky ověšené taškama s nákupem.

TAPINA: Nemám na mysli existenční obavy, spíš každodenní stres spojený s uspěchanou prací a tlakem na výkon.

ARGANNAH: A myslíš, že dnešní populace mí opravdu víc stresu, než dřívější? Já bych neřekla. Řeší se jiné věci, ale život, kdy lidi budou v pohodě a nebudou se nervovat kvůli ničemu, nikdy nebyl a nikdy nenastane, protože když nemáme strach o život, o budoucnost, o finance a o práci, tak se dokážeme až k nespavosti vystresovat kvůli nějaké úplné blbině typu "nevím co budu zítra vařit".