Já třeba trpím dlouhodobým stresem a moc nevím, jak to změnit. Naprosto malicherným.
1) neustálý hluk. Naše společnost a prostředí je hlučné a moc tomu nelze uniknout. Večer už bývám někdy úplně hotová.
2) pořád na příjmu. A když ten telefon vypnu nebo odložím, abych se soustředila na práci budu mít odpoledne 5 změškaných hovorů anebo 10, stres.
3) ohromný nadbytek informací, šílený tok, záplava (miluji informace, dozvídání se čehokoli), nabíc nutnost je neustále ověřovat a třídit. Neumím si to odříci.
--------
Mám moc práce, ale to měli předci taky. Ale po 10 hod na zahradě jsem hotová fyzicky, nejsem vyčerpaná a vystresovan. Pokud mi ovšem nevolá 8 lidí při těžbě brambor. Po kombu něco sepsat, odpovědět na maily, jet na 4 zakázky celkem 300 km, do toho telefony, večer odečíst sebraná data a přemýšlet, kdy to sepíšu...

a jak píše SADAKO: moc požadavků na sebe a málo návodů. Není problém, že je náš svět jiný, ale měníme ho tak rychle, že s tím ještě nedokážeme pracovat.

TAPINA: A taky nezřídka vypadaly ve třiceti jako dnešní padesátnice.

POZITRON: Spousta lidí žila tak, jak by bylo z dnešního pohledu neúnosné a tím nemyslím materiální životní podmínky (tma, zima, politbyro, halucinace z podvýživy) - současnost klade velký důraz na individuální pocit štěstí a naplnění. O sto let dřív člověk 'splnil' svou společenskou povinnost tím, že se choval v souladu s vesměs nepsanými sociálními pravidly, která byla více či méně jednotná, jasná a srozumitelná a jestli je on sám uvnitř šťastný a spokojený nebo ne - co prosím? Měl být spokojený s tím, že splnil. Nazdar. Už vidím všechny ty nadšené milovníky starých lepších časů, jak by nad tímhle skákali radostí.

A dnešek říká, aby byl člověk výkonný, krásný, věčně mladý, šťastný a sám sebou, aniž by k tomu dával ty jasné guidelines - ale dává nám naopak spoustu obrazů dokonalosti a štěstí a to 24/7. Oproti minulosti je třeba člověk mnohem více konfrontován s iluzí dokonalosti, de facto na každém kroku nějaká číhá. Všude vidíme dokonalost, právě kromě vlastního zrcadla, které je na rozdíl od filtrů na instagramu neúprosně upřímné.

Těžko říct, jestli v současnosti máme víc stresu než před pár desetiletími, ale rozhodně máme jiný stres. A srovnávat to stylem jsme hrozný padavky, to válečná generace... je imho dost debilní. Něco jako říkat, že dřív nebylo tolik alergií a přitom zapomínat, kolik lidí mělo astma a souchotiny a kolik jich chcíplo, než se dožili dospělosti.

JUPIII: treba se lidi driv umeli oklepat a tolik se ve vsem nenimrali? dneska ma vetsina psychiatru plno a je to horsi a horsi. jakoze dneska se rozpitvava kazdej spleen, na vsechno je nejaka diagnoza, lidi jsou ve stresu i kvuli malichernostem.

Dovedete si vůbec představit třeba stres matek, co porodily za život deset dětí a polovina se jich nedožila dospělosti. Jak musely trpět, při ošetřování banálního nachlazení s horečkami. Anebo, když živitel dlouhodobě onemocněl, co třeba dnes bežný zápal plic, zlomená a mizerně srostlá noha?
Jako já chápu, deset deadlinů denně zatěžuje. Ale co nejhoršího se může stát, když je člověk nesplní? V podstatě nic, co by člověk nějak vážnji ohrozilo.

Príde mi, že každá generácia si myslí, že má viac stresu ako tá predošlá. Je to len v pohľade na súčasný stav, podľa mňa to je zbytočná debata.

Pozrite sa, aké percento “potravín” v supermarkete sú nezdravé prefabrikáty. Koľko z nich obsahuje glukózo-fruktózový či iný cukrový sirup a nekvalitné tuky.
A pozrite sa na to, koľko z nás má prácu, kde 8 hodín denne sedí na zadku a hýbe akurát zápästím.

ECLECTICA: Troufnu si tvrdit, že v osmdesátých letech se mnohem méně lidí budilo přirozeně, než dnes. Běžně se chodilo do práce na šestou, nejpozději sedmou. Dnes leckdo chodí na devátou i později, já se budím přirozeně dávno před budíkem roky.

TAPINA: To dáváš jednorázový příklad izolované ranní/odpolední stresové aktivity. Krátkodobý stres ke dokonce prospěšná věc. Jde ale o celodenní dlouhodobý stres navíc většinou nekompenzovaný fyzickým pohybem. Ano, to už v sedmdesátkách začínalo taky, ale odhadla bych, že pracovní tempo bylo pořád ještě ve většině profesí klidnější a víc v pohodě. Navíc lidi trávili v práci míň času. Natož o generaci dřív - to byli kolikrát strašní dříči, ale pracovali v klidu a pomalu.

TAPINA: při tom srovnávání je třeba jít ještě dál. Už jenom to, že dneska máš za den x deadlinů (musíš být v tolik a tolik tam a tam, do tehdy a tehdy stihnout tenhle úkol, atd.), nebudíš se přirozeně a spánek ti kazí světelný smog, je pro tělo stresující až až. Adaptace probíhá mnohem pomaleji než vývoj.

ARGANNAH: Ten byl vždycky. Představ si jenom ty matky, co běžely ráno poklusem bez auta do práce přes mateřskou školku a odpoledne zpátky ověšené taškama s nákupem.

TAPINA: Nemám na mysli existenční obavy, spíš každodenní stres spojený s uspěchanou prací a tlakem na výkon.

ARGANNAH: A myslíš, že dnešní populace mí opravdu víc stresu, než dřívější? Já bych neřekla. Řeší se jiné věci, ale život, kdy lidi budou v pohodě a nebudou se nervovat kvůli ničemu, nikdy nebyl a nikdy nenastane, protože když nemáme strach o život, o budoucnost, o finance a o práci, tak se dokážeme až k nespavosti vystresovat kvůli nějaké úplné blbině typu "nevím co budu zítra vařit".

ARGANNAH: "jestli jeví zájem jen ve světlých obdobích a v krizích si mě ani nevšimne, tak to není perspektivní partner."

Mít nehodu, dostat nemoc, prožít nějaký šok, to jsou krize.
Mít nadváhu nebo být obézní je životní styl.

Pokud muž začne žít se štíhlou ženou a ona později vlastní vinou ztloustne, porušila nepsané podmínky vztahu.
Stejně jako třeba když on začne pít.

ARGANNAH: "pokud jsou spolu v dlouhodobém vztahu nějaký pátek, pak i on s nejvyšší pravděpodobností mohutně přispěl k tomu, že se do téhle situace dostala"

Na druhou stranu máš pravdu, že každý člověk s destruktivním životním stylem (obezita, alkoholismus...) kolem sebe má nejméně jednoho enablera, který mu takový život umožňuje (třeba i z dobré vůle a z lásky).