MADIETTA: Ano, pro mě taky. Ono ve finále není tak důležité, jestli člověk nakynul sériovým dietěním ve snaze proměnit robustní postavu na křehkou, stresy a přepracováním, poruchami příjmu potravy, fyzickou nemocí nebo prostě pohodlností a labužnictvím. Nebo vším tím dohromady. Pro mě je podstatné, že u tlustých obecně to není záležitost aktivismu za práva menšin: životní styl téhle civilizace způsobuje, že tlustých je dávno většina, ale přesto přežívá diskurs odněkud z devatenáctého století, podle nějž jsou tlustí jenom líní sedláci, na které maká armáda vychrtlých ubožáků. Přitom je tu nějaká poměrně dobře viditelná relace mezi sedavým zaměstnáním a tloušťkou. Mezi chudobou a tloušťkou. A naopak, mezi penězi a štíhlostí, která ale na rovině celebrit je mnohdy spíš o liposukcích než o zdravém způsobu života.
Na druhé rovině je tam ale to, co říkala Luciasheck, totiž že obezita je psychosomatické onemocnění. Nicméně tímhle je nemocná celá společnost - tak jako je nefér smát se středověké chudině, že byla vychrtlá, je nefér smát se obézním, že nakynuli nedostatkem vůle. Oni nakynuli v přímé souvislosti se současným majoritním životním stylem. A klasika feminismu i obecně levicového aktivismu, která se sem teď velmi hodí, zní "osobní je politické". Na jedné straně je to pochopitelně "vina" každého jedince, že se s výzvami současného životního stylu nevyrovnává právě efektivně. Ovšem na druhou stranu je taky třeba říci, že současný životní styl klade na člověka enormní požadavky a že u určitých lidí by štíhlost podle současných kritérií krásy znamenala permanentní boj proti vlastním instinktům. A to pochopitelně jakoby jde jen dočasně, dokud nepřijde něco důležitějšího, co posune žrádlo na nižší příčky priorit. A pak se pracně ztracená kila okamžitě vrátí i s úroky.
Asi píšu chaoticky, mám upito. Ale zase budu ráda za reakce, a klidně i kritické.