Já jsem se do toho přesvědčení, že jsem ohavně tlustá, dostala skrze pár separátních znaků - nikdy jsem neměla výraznej pas (ani v anorektickym obdobi s váhou pod 50 jsem neměla v pase pod 70), takže logicky “nemá štíhlej pas, nemůže bejt štíhlá.” Nikdy jsem neměla plochý břicho - i ve vrcholný formě jsem pořád měla “nadpičník” a náznak lovehandles. Od doby, co mám prsa (který mi začaly růst dost brzo), mám mohutnější paže v horní části. Na gymplu žádná jiná spolužačka větší prsa neměla, všechny byly štíhlý, s víceméně plochym břichem a malejma prsama, takže s tímhle “hendikepem” jsem byla sama. Teď už vím, že prsatá ženská bez macatějších paží je jednorožec, ale musela jsem to pártisíckrát vidět na vlastní oči. A asi úplně nejpodstatnější - KULATEJ OBLIČEJ, kterej už v základu vypadá oplácaně a na kterym je každý přibraný kilo vidět ještě dřív než na břiše.
Chlapi ze me byli vzdycky u vytrzeni, jeste driv, nez jsem se o ne vubec ja zacala jakkoliv zajimat. Nicmene vztahy jsem si asi taky trochu sabotovala. Zaprvy jsem byla asi trochu obet dalsich skvelejch predsudku typu “kozaty zensky jsou promiskuitnejsi,” coz v kombinaci s tim, ze kolem me furt nejaky chlapi krouzili, vedlo k tomu, ze jsem parkrat na to konto dostala kosem (to jsem zjistila az posleze, ale tehdy jsem si to vylozila jako “urcite se mnou nechce bejt proto, ze jsem tlusta”). A pak uz jsem si to nastaveni “muzu bejt rada, ze se mnou vubec nekdo chce bejt” s sebou nesla taky a trvalo to dlooouho, nez jsem se ho zbavila :-/ Paradoxne mi v tom pomohlo az to, ze jsem dost skokove pribrala a ta kategorie chlapu, co jde jenom po zarezu, odpadla, ale u tech ostatnich zajem nevymizel.