KRISKA: Taky tomu všemu moc nepomohlo dospívání v anorektických devadesátkách, kdy vrcholil kult vychrtlých modelek a jako tlustou se vnímala každá holka, které netrčely žebra a nevypadala jako dvanáctiletý kluk s ženským obličejem. Teď přece jen vidím posun k sice zase většinově nedostupnému, ale přece jen zdravějšímu ideálu pevného vysportovaného těla, ovšem s křivkami, zadkem, prsama apod.

Stejně je to bizar, vzpomínám si na jeden z prvních pracovních kolektivů, kde jsme byly v převaze ženy, a tam se vlastně hubnutí a postava vůbec řešilo horem dolem furt.

k tomu vsemu nepomaha fakt, ze jako silne = skarede (zajimave, ze casto par kg navic znamena misto davej si bacha na zdravi, ze ses vlastne skareda holcicka) se casto oznacuji naprosto bezne holky, s normalni zdravou vahou, akorat je porad predstava kostnate nohate dite a ramena, boky, hrudnik, vse trochu sirsi nez utle dite uz je razeno do tlousky, tudiz skaredosti.

vlastne vetsina normalnich holek resi tyto problemy taky, staci par poznamek, naznak... a pokud uz stihle nestandartni zeny maji toto mineni, potize, nemoznost navazat vztah, najit praci, neco dokazat "kvuli tloustce" u objektivne silnejsich zen toto musi byt 3x horsi:( takze on by mozna takovy aktivismus mohl i pomoci paradoxne i tem "normalnim" holkam, treba by to ozdravilo nahked na vlastni zdravi/postavu/sebemineni

LUCIASHECK: má drahá, víš hovno, co je kulatej obličej ;)))

LUCIASHECK: :))))

Nechci snižovat vaší dobrou debatu, ale nadpičník mne velmi pobavil. Geniální, i když na veřejnosti asi nevyslovitelný pojmenování.

:)))

Já jsem se do toho přesvědčení, že jsem ohavně tlustá, dostala skrze pár separátních znaků - nikdy jsem neměla výraznej pas (ani v anorektickym obdobi s váhou pod 50 jsem neměla v pase pod 70), takže logicky “nemá štíhlej pas, nemůže bejt štíhlá.” Nikdy jsem neměla plochý břicho - i ve vrcholný formě jsem pořád měla “nadpičník” a náznak lovehandles. Od doby, co mám prsa (který mi začaly růst dost brzo), mám mohutnější paže v horní části. Na gymplu žádná jiná spolužačka větší prsa neměla, všechny byly štíhlý, s víceméně plochym břichem a malejma prsama, takže s tímhle “hendikepem” jsem byla sama. Teď už vím, že prsatá ženská bez macatějších paží je jednorožec, ale musela jsem to pártisíckrát vidět na vlastní oči. A asi úplně nejpodstatnější - KULATEJ OBLIČEJ, kterej už v základu vypadá oplácaně a na kterym je každý přibraný kilo vidět ještě dřív než na břiše.

Chlapi ze me byli vzdycky u vytrzeni, jeste driv, nez jsem se o ne vubec ja zacala jakkoliv zajimat. Nicmene vztahy jsem si asi taky trochu sabotovala. Zaprvy jsem byla asi trochu obet dalsich skvelejch predsudku typu “kozaty zensky jsou promiskuitnejsi,” coz v kombinaci s tim, ze kolem me furt nejaky chlapi krouzili, vedlo k tomu, ze jsem parkrat na to konto dostala kosem (to jsem zjistila az posleze, ale tehdy jsem si to vylozila jako “urcite se mnou nechce bejt proto, ze jsem tlusta”). A pak uz jsem si to nastaveni “muzu bejt rada, ze se mnou vubec nekdo chce bejt” s sebou nesla taky a trvalo to dlooouho, nez jsem se ho zbavila :-/ Paradoxne mi v tom pomohlo az to, ze jsem dost skokove pribrala a ta kategorie chlapu, co jde jenom po zarezu, odpadla, ale u tech ostatnich zajem nevymizel.

GALE: Me moje prvni laska dovedla do sparu anorexie, protoze kdyz vztah zacal ochladat, myslela jsem ze to je “logicky” tim, ze jsem tlusta (68kg/178cm).
A v budoucich vztazich jsem taky pricitala to, kdyz nexo nevychazelo tomu, ze jsem tlusta. Kdybych nebyla, tak by si me prece ten druhy vazil a choval se ke mne s uctou. Protoze takhle me bere jako posledni staci, ke ktery se muze chovat jakkoli, protoze ona musi byt rada, ze ma aspon “neco”.

ARGANNAH: Prvoplánově jsem vztahy nesabotovala, alespoň ne vědomě. Pokud jsem ale měla vztah, pak jsem se chovala velmi podřízeně, abych dotyčného neodradila, protože mi kdykoliv může odejít za hezčí. Vycházela jsem z premisy, že všechny ženy v okolí jsou hezčí (hubenější), zajímavější a obecně lepší než já. Z toho vyplynulo, že minimálně muj první vztah byl velmi toxický.
Zaujala mě ale tvá poslední věta. Sabotáž hubnutí ve chvíli, kdy se zdá, že by to mohlo vyjít. Ano, tam jsem pořád.

ARGANNAH: nerekla bych vytvaret, ale doplnuje zdatne. Protoze si umim predstavit, ze pokud by okoli rikalo cokoliv, ale rodice by byli ten spravnej support, tak tloustka nebude hrat pro dite problem do dospelosti.

ARGANNAH: Hele a to bude možná ono. Já jsem taky ztloustla až po dvacítce. A on se ten vztah k vlastnímu tělu vytváří zamlada. V pubertě jsem řešila jiné mindráky - že nejsem dost vysoká (ehm, 170 cm už někdy v 15 letech, ale některé spolužačky byly vyšší), že mám kruhy pod očima (stačilo by umět se namalovat, ale youtube tutoriály holt ještě nebyly), že mi to "nějak nesluší" (neslušelo, chodila jsem děsně oblíkaná, ale to se taky člověk musí holt nějak naučit).

ARGANNAH: Sabotaz vlastnich vztahu - mam s tim zkusenost. Abych se pak mohla sebelitovat a zalezt si do svoji tlusty diry a tam si sypat popel na hlavu. Hledani znameni typu - “aha, takze precejen se ti nelibim! Tady je dukaz!”

Hrozny :).