No a k tomu chválení a povzbuzování - to už jsem psala mockrát. Co se týče osobní přitažlivosti, tak mi máma celý můj život opakuje: "když ty holt nemáš ten esprit". Bylo mi zdůrazňováno, že je dobře, že jsem chytrá, a že musím být hodně schopná, abych se o sebe vždycky dokázala postarat, protože hezká věru nejsem a navíc jsem podivínka a nejspíš si nikoho nenajdu.
Já byla taková snaživá, ovlivnitelná holčička, takže jak maminka řekla, tak jsem udělala. Jsem chytrá a schopná a umím se o sebe postarat. Ale přitažlivá už nebudu nikdy. Proto taky absolutně nestojím o to, aby lidi chválili moje schopnosti a úspěchy nebo inteligenci, jelikož to je přece samozřejmý a jsou to vlastně takový těšínský jablíčka. Vždycky jsem naopak prahla po tom, aby mi někdo řekl, že mi to sluší, jaká jsem hezká. Je to pitomý a povrchní, ale je to tak. Bohužel, mindrák je tak zažraný, že i když mi to náhodou někdo řekne, tak mu to stejně nevěřím. Bludný kruh, ze kterého není úniku.
Nejhorší na tom je, že vím, že mě máma má ráda a že to fakt myslela dobře, že mi vlastně podle svého nejlepšího přesvědčení chtěla pomoct.