Další téma: zlé časy a přibírání ve zlých časech.
Ten poslední rok pro mě byl zatraceně zlý. Ještě začátkem roku 2020 to bylo celkem slušné, sice jsem něco málo nabrala oproti číslu, na které jsem se dostala tehdy po té dlouhé terapii u Cajthamlové, ale i tak to bylo relativně v pohodě. Nicméně loni se to fakt sesypalo, dodělávala jsem nějaké projekty v práci, ve stavu strašného přepracování chytla v lednu nějakou hnusnou chřipku (možná dokonce covid, o kterém ještě tehdy nikdo nevěděl, ty příznaky to mělo) a odpadla na půl roku do vyčerpání, návalů únavy a depresí. A do toho jsme se mezi zářím a prosincem dlouze a bolestně stěhovali (odolám pokušení to podrobně vylíčit, ale byla to příšerná anabáze).
Ve zkratce: šíleně jsem přibrala. Všechno, co jsem tehdy vybojovala, se vrátilo - a samozřejmě i s úroky. Klasické zlé časy, které člověk sice nakonec důstojně zvládne (odvede všechnu práci, dostojí všem povinnostem, a učí se s dětmi jako šílenec, aby nepropadly ve škole), ale je to za cenu, že pustí ze zřetele sám sebe a snaží se jen přežít.
Tohle je fakt dilema. Běžně se říká, že se má člověk nejdřív postarat sám o sebe a pak teprve řešit druhé. A kdybych to dokázala, možná bych nebyla takhle hrozně ztloustla. Ale já jsem to nedokázala. Nejsem schopná takhle zpětně zhodnotit, jestli to bylo moje selhání a příznak slabé vůle, nebo naopak heroické sebezapření a silná vůle, které mi tím pomohly projít, byť za cenu zhoršení zdraví. Myslím, že bude ještě trvat, než tohle dokážu nějak objektivně promyslet, svým způsobem to zlé období ještě úplně neskončilo (barák doděláváme za pochodu a strašně se na tom nadřeme).
Ale ráda bych věděla, jestli na to máte někdo nějaké konstruktivní návody. Jak ta zlá období zvládnout, aniž by se podepsala na stravovacích návycích, na váze, na celkovém zdravotním stavu. Já to dodneška fakt neumím. Byly momenty, kdy jsem si stoupala na váhu, nevěřícně sledovala, jak to šplhá, a říkala jsem si, "tohle je přesně ta chvíle, kdy musíš změnit program, musíš to zastavit, musíš něco dělat." Ale nešlo to. Nešlo to psychicky, nedokázala jsem se mentálně přecvaknout z té mentality psychického propadu a únavy, zkoušela jsem vždycky nárazově zlepšit stravu, chodit na procházky, ale jakoby to nefungovalo tak dobře, jako jindy (taky jsem to najednou nebyla schopná udýchat, jak píšu, asi to fakt byl covid). A co hůř, vždycky jsem skončila zase v posteli, polomrtvá a zdeprimovaná.
Co v těchhle chvílích dělat? Předejít jim podle mě nejde, člověk si nemůže naplánovat život bez těžkých období a zlých událostí. Je ale něco, co může fungovat jako prevence toho šíleného nabírání? Máte někdo nějaký fígl?