U mych pacientu taky nic moc dlouhodobe vysledky. Rekla bych, dlouhodoby efect( 10 let) , tak 20%.

ARGANNAH: Nevim uplne, jaka je otazka, ale ja bych do toho sla, kdyby byl nekdo ochoten mi to udelat, coz vzhledem k mymu BMI neni mozny. Pripada mi to jako skvela moznost, kdy bych do sebe proste vetsi mnozstvi jidla nenacpala.

Kdyby mi nekdo byl ochotnej udelat bariatrickou operaci, jdu do toho hned a ani nemrknu.

ARGANNAH: mně by na těch nevratných hlavně vadilo, že už nikdy nemůžeš mít zdravý dostatečný jídleníček. 2000 kCal denně, dost zeleniny, celozrnní a vlákniny s tím prostě jíst nejde. V podstatě je to podpora pro extrémní hubnutí, to, před kterým všichni varují.

ARGANNAH: Fígl nemám, jen berličky, jak se pokusit do toho nespadnout. A když ať to je menší problém. Když chci zažírat stres a deprese, zažívám to ovocem a zeleninou. Hodně ovoce a zeleniny. Nemám problém sníst pytel mrkve nebo salát z celé hlávky zahradního salátu plus aditiva. Nakrajim si třeba 5 jablek. To doplňuje hlavně to, že nehromadim problémové potraviny.
Ale jinak se snažím odbourávat balíky problémů. V posledním roce jsem si našla paní na úklid a změnila práci. Šla jsem do korporátu, kde mi (správně) vaří, dobře platí a aktivně mě nutí dodržovat pracovní dobu.
Covid je strašná věc. Pevně doufám, že se naočkuje dost lidí na to, aby zase nezávislí školy. Jsi hrdinka, že jsi tu domácí výuku dala.

Další téma: zlé časy a přibírání ve zlých časech.

Ten poslední rok pro mě byl zatraceně zlý. Ještě začátkem roku 2020 to bylo celkem slušné, sice jsem něco málo nabrala oproti číslu, na které jsem se dostala tehdy po té dlouhé terapii u Cajthamlové, ale i tak to bylo relativně v pohodě. Nicméně loni se to fakt sesypalo, dodělávala jsem nějaké projekty v práci, ve stavu strašného přepracování chytla v lednu nějakou hnusnou chřipku (možná dokonce covid, o kterém ještě tehdy nikdo nevěděl, ty příznaky to mělo) a odpadla na půl roku do vyčerpání, návalů únavy a depresí. A do toho jsme se mezi zářím a prosincem dlouze a bolestně stěhovali (odolám pokušení to podrobně vylíčit, ale byla to příšerná anabáze).

Ve zkratce: šíleně jsem přibrala. Všechno, co jsem tehdy vybojovala, se vrátilo - a samozřejmě i s úroky. Klasické zlé časy, které člověk sice nakonec důstojně zvládne (odvede všechnu práci, dostojí všem povinnostem, a učí se s dětmi jako šílenec, aby nepropadly ve škole), ale je to za cenu, že pustí ze zřetele sám sebe a snaží se jen přežít.

Tohle je fakt dilema. Běžně se říká, že se má člověk nejdřív postarat sám o sebe a pak teprve řešit druhé. A kdybych to dokázala, možná bych nebyla takhle hrozně ztloustla. Ale já jsem to nedokázala. Nejsem schopná takhle zpětně zhodnotit, jestli to bylo moje selhání a příznak slabé vůle, nebo naopak heroické sebezapření a silná vůle, které mi tím pomohly projít, byť za cenu zhoršení zdraví. Myslím, že bude ještě trvat, než tohle dokážu nějak objektivně promyslet, svým způsobem to zlé období ještě úplně neskončilo (barák doděláváme za pochodu a strašně se na tom nadřeme).

Ale ráda bych věděla, jestli na to máte někdo nějaké konstruktivní návody. Jak ta zlá období zvládnout, aniž by se podepsala na stravovacích návycích, na váze, na celkovém zdravotním stavu. Já to dodneška fakt neumím. Byly momenty, kdy jsem si stoupala na váhu, nevěřícně sledovala, jak to šplhá, a říkala jsem si, "tohle je přesně ta chvíle, kdy musíš změnit program, musíš to zastavit, musíš něco dělat." Ale nešlo to. Nešlo to psychicky, nedokázala jsem se mentálně přecvaknout z té mentality psychického propadu a únavy, zkoušela jsem vždycky nárazově zlepšit stravu, chodit na procházky, ale jakoby to nefungovalo tak dobře, jako jindy (taky jsem to najednou nebyla schopná udýchat, jak píšu, asi to fakt byl covid). A co hůř, vždycky jsem skončila zase v posteli, polomrtvá a zdeprimovaná.

Co v těchhle chvílích dělat? Předejít jim podle mě nejde, člověk si nemůže naplánovat život bez těžkých období a zlých událostí. Je ale něco, co může fungovat jako prevence toho šíleného nabírání? Máte někdo nějaký fígl?