MADIETTA: Tohle znám od sebe z těch let s PPP. Podle mě rozbité vnímání sytosti je přímo prerekvizita těch přejídacích typů PPP jako bulimie, záchvatovité přejídání, kompulzivní přejídání. Kdyby člověku ta signalizace fungovala, nikdy by to dělat podle mě nemohl.

GALE: A daří se ti takhle udržovat váhu nebo stejně postupně tloustneš a musíš občas záměrně shodit, aby ses vrátila na nějaké komfortní číslo?

MAR_TINA: Je fakt, že kvalitní hamburger se skutečným masem a zeleninou mě zasytí taky. Ale to podle mě taky teda není junk food. Jakmile je v tom skutečné maso (a ne separát s chemií 50 na 50), kvalitní pečivo (byť třeba není celozrnné, ale nejsou to takové ty pekelné americké umělé bulky) a zelenina, tak super.

Akorát mně vyhovuje low fat a toho se snáz dosáhne s pizzou než s hambáčem plným omáčky, ale to už je detail. :)

ARGANNAH: a kvalitní hambáč - domácí / hutná bulka, maso, další obloha jsi zkoušela?
My si občas dáváme ze tří skvělých zdrojů, pokud si vybreru 200g potvoru a jsem sytá v půlce, přežraná ve 3/4.

MARINNE: S tím junk foodem to mám stejně, respektive s takovým tím klasickým mcdonaldovským jídlem. Ale třeba s pizzou mi práh sytosti funguje normálně. Mám dokonce teorii, že pizza může být i vyloženě zdravá, když se člověk při její výrobě drží nějakých základních pravidel kvalitní stravy. :)

ARGANNAH: Coze? Ono mezi vlcim hladem a prezranosti neco je?

Jak mi v poslední době vrtá hlavou ta bariatrická operace, vždycky jednou za čas sjíždím takové ty americké a britské reality show, kde hubnou extrémně morbidně obézní lidi, tzn. lidi, co mají třeba i 250 nebo 300 kilo. A fakt mě tam uhodilo do očí to, jak spousta z nich říká, že nikdy v životě nezažili pocit sytosti. Lidi, co jsou schopní jíst klidně celý den nonstop, přijímají mnohokrát více potravy, než potřebujou, ale sytí se necítí. Jasně, jsou tam v pozadí nějaké psychické příčiny, které ten pocit sytosti překrývají, to je asi celkem logické. Nicméně přijde mi to jako moc zajímavá věc hlavně v kontextu toho, co sama prožívám od doby, kdy jsem tu svou vlastní PPP postupně pokořila. Pamatuju si třeba, jak jsem během prvního těhotenství najednou začala tyhle věci ostře vnímat, třeba takovou blbost, jakože se člověk nají tak dosyta, že z každého dalšího sousta se mu zvedá žaludek - úplně jsem si vybavila, jak jsem tohle měla jako malá a jak obrovský jsem měla problém dojídat, jak mě nutila matka. A jaké jsem si cíleně budovala techniky, jak to udělat, abych ten pocit sytosti překonala a mohla poslušně dojíst (čtení u jídla, koukání na televizi atd.). Jakmile jsem ale porodila, zase jsem to cítit přestala. Posledních několik let se s tím snažím cíleně pracovat a podařilo se mi postupně obnovit svoji schopnost vnímat pocit sytosti. Akorátže tak silné jako v těhotenství to není a podle mě asi nikdy nebude.

Dost jsem i googlovala a našla o tom nějaké slušné texty, ale jako u všeho, co se týká hubnutí, je strašně obtížné něco dohledat, net je fakt zavalen šílenou haldou hubnoucího balastu. Ve finále to vypadá, že nejenže se ve většině případů lidi nesnaží ten pocit sytosti obnovit na "tovární nastavení", ale naopak s ním manipulujou, hlavně za účelem, aby ho cítili, i když nic nesnědli. Skoro mi začíná připadat, že vlivem a) psychických věcí, b) nedostatku pohybu, c) nezdravého jídla a d) společenské povinnosti nebrat na pocit sytosti vůbec ohled jsme si ho rozbili tak, že prostě plošně nefunguje.

Znáte tohle od sebe? Máte normální pocit sytosti? Funguje vám to?