Tak se nějak pokouším jíst intuitivně a poslouchat svoje tělo. A přineslo to zvláštní věc: vnímám daleko víc i jiné věci. Hlavně únavu. V rámci interocepce dává smysl, že když to má člověk rozbité s jídlem, má to nejspíš rozbité i s jinými věcmi. Ale nenapadlo mě, že to bude zasahovat i takové ty představy o tom, co je etické: přece si NEMŮŽU jít na hodinu lehnout, je pět odpoledne, nemám hotové tohle a támhleto, tamhle je bordel a tamhle dlužím někomu odpověď na e-mail, a i kdyby ne, tak přece nemůžu jen tak ležet a hnípat, když je přeci teprve pět odpoledne.
Začíná mi připadat, že to není jenom rozbitým vnímáním hladu a sytosti, ale že tahle civilizace nějak podprahově sugeruje svým členům, že poslouchat svoje tělo a vycházet vstříc jeho potřebám je něco nevhodného, rozměklého a vlastně dost neetického. Přijde mi, že vlastně jediný prostor, které tělo dostává, aby si řeklo, co chce, je v oblasti sexuality - čím posedlejší jsme tím, poskytnou tělu přesně to sexuální dráždění, které mu dělá nejvíc dobře, tím víc mu odpíráme spánek, jídlo, odpočinek a jiné typy potěšení. A podrobujeme ho dietám, různým často dost podivným cvičením, u kterých vlastně nevíme, nakolik mu dělají dobře, natáčíme mu budík, nutíme ho ponocovat, nabouráváme mu cirkadiánní režim, seč můžeme, lijeme a sypeme do něj kdeco jen proto, aby vypadalo podle našich představ, a v nejextrémnějších případech ho necháváme rozsekat a zase sešívat, cpem do něj implantáty a bůh ví co ještě.
Není divu, že jsme tlustí, nemocní a nešťastní a že končíme v lepším případě na antidepresivech a práškách proti úzkosti, v horším případě v protialkoholních a protidrogových léčebnách.