ARGANNAH: to je asi jeden z mých problémů. Já potřebuju mít jako hlavní jídlo dne večeři.

Snídám (sice později, ale snídám), klidně vajíčka, žitný chleba se šunkou, prostě normální snídani, ale během dne si dám jednu až dvě svačinky (ovoce, hrst ořechů) a kolem šesté-sedmé mám to jedno "hlavní" jídlo. Potom už neujídám, spát jdu kolem jedné.

Když jsem na návštěvě u rodičů, kteří trvají na klasickém obědě ve 12, je to pro mě smrt, protože ten velký oběd způsobí, že žeru až do večera.

Nevím, co s tím, psychicky to prostě nedokážu překonat. Jakmile mám v prostřed dne velké jídlo, sežeru do večera, na co přijdu.

MAR_TINA: Podle mě v podstatě jo. Koukala jsem na nějaké reality show, kde s nimi hubnou, a můj převažující dojem je, že to jsou lidi s ultratěžkými traumaty (dlouholeté zneužívání třeba) a těžkou, těžce rozjetou neléčenou poruchou příjmu potravy. V době, kdy jsem to měla nejhorší, jsem taky zažila stavy, kdy celej den nemůžeš vůbec přestat jíst, a tohle oni mají podle mě furt. Nejlíp ještě pokud jsou v kodependentním vztahu s někým, kdo je zároveň opečovává a krmí a zároveň týrá. Normálního života se zřetelně bojí (po těch traumatech asi logicky), tak jim vlastně vyhovuje, že je ta obezita zavřela doma. A edukace kolem poruch příjmu potravy jiných než anorexie a bulimie je pořád mizerná, takže těm mechanismům, proč a co se děje, vůbec nerozumí.

Já bych teda samozřejmě radši viděla, aby se těmhle lidem místo bariatrického chirurga věnoval psycholog nebo psychiatr. Jenomže terapie trvá dlouho a zase jsme u toho, že těmhle lidem hrozí náhlá smrt prakticky každou minutu.