Jinak když jsem četla, co psala Acidqa, vzpomněla jsem si na jednu věc, kterou chci stejně už dávno udělat.
Asi před rokem nebo před dvěma jsem byla v kontaktu s Moje tělo je moje, i jsem jim pózovala pro nějaké fotky a komunikovala s nimi hodně přes sociální sítě. V nějaké fázi jsem jim psala pod nějaký text na FB, že si imho začínají usnadňovat práci, protože najeli na takový ten diskurs "bodyshaming je zlý, podívejte, jak lidi šikanujou kvůli vzhledu úplně normální, někdy i vyloženě krásné lidi." A že chápu, že za to sklidí míň hejtu, než když budou řešit fatshaming a to, jak jsou lidi suroví na obézní, ale že na tom přece začali a to je jejich největší síla. Oni se mi následně ozvali a požádali mě, ať teda pro ně něco na tohle téma napíšu. Tak jsem vyhodila sedmidílný miniseriál článků o dietní kultuře. Jenže Ridina Ahmedová pak začala točit ten podcast o odpuštění, měla spoustu jiné práce a začala stavět MTM jako klasickou neziskovku, organizovat workshopy do škol a tak. A možná byl na ně ten text moc radikální nebo neměl vhodný formát, kdo ví. Já jim pořád hrozně fandím, abychom si rozuměli, ale faktem zůstává, že seriál osiřel. Vlastně jsem ani nebyla nerada. Celé to napsat pro mě bylo strašně bolestivé, i vracet se k tomu a editovat to. Vynořovala se mi spousta starých vzpomínek, věci, které jsem si myslela, že už jsou dávno jedno, prostě bylo to hrozně nepříjemné. To, že to nakonec nevyšlo, byla vlastně fakt úleva, nezbytný veřejný shitstorm o tom, jaká jsem kráva a co si to dovoluju psát, bych asi u tohohle tématu zvládala hodně těžce. Nicméně texty existujou a teď co s nimi. Delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že je prostě hodím sem. A když jsem četla Acidčinu story, říkala jsem si, že nazrál čas.
Je to PDF a lípla jsem na to CC-BY, tzn. lze to volně šířit, posílat komukoli, o kom si myslíte, že by o to mohl mít zájem nebo že by mu to mohlo prospět. Dávám to i na nástěnku. Je to sedm dílů, každý na dvě tři stránky, dohromady 32 normostran. Třeba to někomu k něčemu bude.