ARGANNAH: já si teda přečtu tu knihu od Dolejčka, ten byl guru československého hubnutí od sedmdesátek. Ale mám z něj trauma, nechtělo se mi do toho.
Myslím, že on byl autorem té teorie, že se máš pořádně nasnídat, obědvat střídmě a nevečeřet.

Možná - pozor hypotéza - stačil jeden odborník s přesvědčením, který se zrovna dostal do médií a napsal dvě knihy a jeho přístupy a osobní názory se rozšířily do celé populace. Neříkám, že zrovna Dolejček, toho se bojím číst, ale kdokoli. Dřív nebylo v dostupném prostoru sto názorů na deset věcí. Sice nás to mate, je pracné se orientovat atd., ale v dobách jednoho názoru na věc stačilo, aby ten jeden byl špatně a ovlivnilo to celou generaci.

btw, můj táta na válečný hlad vzpomíná v deníčku:)
"V městečku se nic moc nezměnilo a jakoby v míru se žilo do poloviny roku 1944. Válka se projevovala jen tím, že matka měla starost, abych za války neumřel hlady a tak mě vykrmila z dodávek černých potravin od příbuzných jako prase. Byl jsem nechutně tlustý, dva podbradky, medvídek koala."

ARGANNAH: akorát současný stav obezity v různých zemích vůbec nekoreluje s tím, kde skutečně byl hlad.. imho overthinking

Taky jsem přemýšlela nad tou válkou. Oběma válkami. Jak jsem hledala ta stará videa z počátku století, došlo mi, ze u tech Lumierů ve filmech z 90. let 19. stol jsou to víceméně samé normální postavy, tak další videa třeba z 20. nebo 40. let, co jsem našla, jsou plná štíhlých až hubených lidí. Takže hypotéza: je to celé fatálně zkreslené. Co když a) populace Evropy během světových válek nestandardně vyhubla, b) pročež generace, co měla děti ve 40. a 50. letech, hysterčila, aby děti jedly, protože si pamatovala vyšší dětskou nemocnost a úmrtnost spojenou s podvýživou, c) někdy v 70. letech se ale alimentace upravila, logicky došlo k nárůstu váhy populace, jednak biologicky (reakce organismu na zkušenost s hladem) a jednak sociálně (protože přetrvával ten důraz na výkrm), d) načež doktoři začali "bít na poplach" (oblíbené klišé) před tloustnutím, které bylo ale zčásti optický klam založený na srovnání s předchozími podvyživenými generacemi, e) populace se vylekala, začala držet dobové nesmyslné diety a režimy založené na zastaralých, neúplných a někdy vyloženě chybných vědeckých modelech, f) a než se stihlo ověřit, že jsou kontraproduktivní, populace si na ně zvykla a rozjel se kolem nich šílený byznys. Et voila, jsme, kde jsme.

Přijde mi zajimavej ten rozdíl mezi generacema a vnímání "obezity"
Prarodiče, co zažili válku a za války byl hlad, byli zvyklí dojidat úplně všechno i to, co by dnes člověk vyhodil jako odpad. Nám vnoucatum dopravali, jelikož to sami neměli. Neexistovalo něco nedojist a když vnouče bylo hubené, tak to byla téměř tragédie, protože to znamenalo, že je nemocný a asi dlouho nevydrží. Takže jejich ideálem bylo řádně vykrmene dítě, které období nedostatku hrave zvládne.
A potom generace jejich dětí, které to měli úplně jinak. Tlustý = fuj. Přitom je vychovali tihle lidé.
Moje babička mi nikdy neříkala, že sem tlustá nebo ošklivá atd atd, ale její dcera (má matka) tohle jela pořád. Fakt by mě zajímalo, kde k tomu přišla, když výchovou to asi nebylo.

Jak tady tak nadavate na hloupý diety a poradce minulosti, tohle jsem ulovil dneska u snídaně.
Jsi dospělý, žer 8400kj a nikdy jinak. :D

Jinak nedávno přišel osmilety syn z plavání s tím, že mu kamarád řekl, že by měl trochu zhubnout. To jsem teda cucela. Je taky robustní, ale jestli mu něco přebývá, tak tipuju dvě kila maximálně. A ty řešit nehodlám, protože jakmile je nemocný, tak okamžitě přestává klidně na týden jíst. Loni při streptokokovy smrsti vyhubnul úplně strasidelne, tak jsem radši, když nějakou rezervu má. Ve škole si taky nadávají do tlustochu, vtipný je, že to ostatním nejvíc říká regulerne obézní kluk a občas tím prudi i ty hubenoury. Ve třídě mají dost dětí hodně při těle, ale je to specka, takže různý handicapy, léky atd, tam je to složitější. Ale překvapuje mě, jak malý děti už to řeší. A to má syn hodně na salámu, bojím se, až dojde na dceru. Ta má sice na břiše vidět při zatnuti pekáč buchet, ale ve školce je největší a v rodinné tradici je taktéž veliká a silná, takže křehká víla to nebude. Na druhou stranu má neskutečně energie a je pohybově strašně šikovná, takže o telaku se jí smát nebudou. Nebo jí dáme na nejakej kvalitní sport, a kdo se jí bude posmivat, ten dostane na budku tak, že si to příště rozmyslí :-D

ANNIKA:
Tomu taky nerozumím. Možná si lidi mysleli, že čím víc se budou posmivat, tím víc se bude dotyčný snažit se napravit. Třeba batole, co z toho nemá ještě rozum, začne samo od sebe chodit nebo si dojde na normální záchod a pak po sobě splachne.
Asi je sralo, že to chce nějaké úsilí, snahu, pomoc a ochotu z jejich strany. Takže to vysmivani je vlastně forma agrese, že bych s tím měla já, jako rodič, něco dělat, ale prostě se mi nechce, protože na to nemám čas. Tak se zahojim na tom diteti, co by ne. (Taková moje úvaha.)

DELIRIUM: Nevím, upřímně to nechápu. Jak to ponižování, tak přístup - moje dítě má problém, super, pojďme se mu vysmivat. Já si myslet, že moje dítě frčí k obezitě, nechám si pindy pro sebe a celý rodině osekam sladkosti, přidám pohyb a upravím stravu (samozřejmě teď to ovlivním hodně, čím víc budou mít volnosti, peněz atd, tak už bude pole působnosti menší). Probereme, proč je dobrý nadváhu nemít, jak jsou fajn svaly atd. Ale jako že bych jakýkoli problém svých dětí řešila tak, že je budu shazovat, to fakt ne.

Druhá věc jsou pak ty zavedený hlášky - ty ostudo, že děláš XY, že ještě nechodíš, že máš plínku, že jsi taková a onaka. To jsem jecela jak bansi, když dětem naši říkali. A tohle si myslím, že zle mysleny nebylo, že tady se nemyslí vůbec.

ANNIKA:
To je fakt strašný. Něco podobnyho mám doma též, by si v tomhle holky notovaly.
Jak někdo může takhle soustavně ponizovat, sikanovat a ubližovat kdyz jde o vlastní dítě? Vlastne at jde o kohokoli...
Asi pro mě není omluva, že to nějak zvráceně myslely dobře a že to třeba zažily taky. Sou to dospělí a svepravni jedinci a moc dobře si uvědomujou, že tímhle moc dobra neudělají.
To bych, dle téhle logiky, musela taky ubližovat kazdymu, kdo má jen trochu nadváhu a svete div se, nedělám to. A nedělá to ani spousta jiných lidí, bez ohledu na věk (takže argument, že se to takhle dělalo, neprijimam).
Si fakt dobrá, že si to ustala!

Ty jo, já mám asi fest kliku, že jsem byla psychicky odolná. Máti mě buzerovala, že jsem tlustá, celej život. A že už od miminka babička hned řekla, že ségra nikdy tlustá nebude, ale já... Já budu. A už je to tady!
Problémy s váhou svého dítěte řešila tak, že na mě už na základce ukazovala prstem a zpívala "nekrmit nekrmit, hlásají cedule, chtěl jsem jim hodit salám, a teď ho žeru sám" a naučila to i ségru, takze to furt zpívaly a smály se. A říkala mi, ať nežeru, že jsem seredna, že se nebudu líbit klukům a tak dále. Nebyla jsem tlustá. Byla jsem velká a statna. Ale furt se mi vysmivala a pomalu každý jídlo komentovala, že jak se cpu a že bude pak ještě buchta, ale já ať ji teda nežeru. Táta to asi zle nemyslel, ale zas trousil hlášky jako "No jo, náš hildegronek, jak mu chutná! To je chlebarnicka, tam se toho vejde! To jsou tvářcky, samým dobrým ziveny!" a tak dále a tak podobně.

Když jsem se seznámila s manželem, matka mi řekla, že jsem se zatím s každým rozešla já, ale teď to bude naopak, takhle hezkej kluk s takovou nebude, to by se mu kamarádi smáli (cca 75 kg na 175 cm, široký ramena, velký prsa, velký boky).

Při váze 65 kg na 175 cm mě sprdnul sportovní doktor, že se mu tyhle špeky na holkach nelíbí (jestli se mu libej na klukách, to jsem se tehdy neměla tu orazenost zeptat). A tak mraky toho byly.

Tlustá jsem až teď, naši vysiraji pořád, oba jsou i v důchodu stihli a aktivní a moje váha je pohorsuje. Jakákoli tlustá osoba je "to" a ten, kdo s ní je, je uchyl, že na "to" vleze. Bejt tlustej je nejhorší věc na světě.

A jako člověka to sere, ale žádný dramaticky diety jsem nikdy nedrzela, máti pak odsekavala, že se klukům teda líbit nebudu, no a co jako, akorát že jsem se jim teda líbila, no. Teď jsme měli šílený roky, tak jsem chvíli zkusila omezit příjem, ale byla jsem psychicky tak v háji, že to nešlo. A co je o něco líp, tak to postupně jít začíná bez nejakyho drakonickyho omezení.

Tak občas, když zaslechnu, jak se někdo prohladovel na pokraj smrti, protože mu otec jednou nic zlyho netuse něco naznačil, tak si říkám, co by dotyčná dělala u nás... (Čímž teda nechci jakýkoliv blbý kecy na něčí postavu hájit, vůbec, jen občas vrtim hlavou).

KURE: ještě jsem chtěl dodat, asi to není zřejmé z toho co jsem napsal, že to šílený načasování je, pevně věřím, nápad ty paní, po tom co zjistila, že by jí to mohli udělat naráz.