MAGUMI: promin, asi jsem nepotrebovala vysvetlit, co s telem obecne dela posilovani (necvicim poprve v zivote). Slo mi spis o zazitek toho nesouladu mezi tim, co se tak vsude mozne rika a kazdej to slysel nejmin stokrat, az tomu skoro kazdej veri, a realitou, ktera je proste nekde dost jinde.

ARGANNAH: tak právě pod vlivem té kamarádky jsem přesvědčená, že takováhle obezita je málokdy výsledkem něčeho jiného než nějaké formy psychické poruchy, ať už se jedná o PPP nebo třeba o poruchu osobnosti (jako u ní) a že jako taková by se teda měla léčit.

Protože ona si je vědoma toho, že se pomalu zabíjí, a pracuje na tom naprosto systematicky.

ARGANNAH: já měl v "topu" tak nějak. To bylo už oser. Pohyb nula nula nic, pocení, vysokej tlak a všechno co k tomu patří. Ale zase že bych nemoh chodit bos, nemohl vstávat z postele tak to ne. Bydlím v 3 patře bez výtahu a to jsem taky dával. I pro nákup z rohlíku jsem si chodil dolů ke vchodu do baráku.
Pak jsem se hecnul, nějaký chození, krabičkova dieta, dal jsem docela dost dolů. Pak covidove obdobi a HO takže jsem zase něco pribral ale ne všechno. Začal jsem o vikendech turistikovat takže jsem se zase dostal trochu do "formy". A pak přišla nemoc, od loňského léta jsem byl marnej, slabej, dejchavičnej, furt nastydlej. A pak doslova reset v nemocnici.
No a teď mám metrak a strach abych se zase nevykrmil.

MADIETTA: Já si začínám poznenáhlu myslet, že léčba takovéhle formy obezity by možná měla vypadá podobně jako třeba léčba vážných psychických nemocí. Prostě transport do specializovaného zařízení a hospitalizace, intenzivní psychoterapie a léky, pravidelný režim. A následně, když to tělo dost splaskne, tak bariatrie.

Viděla jsem nedávno dokument o obézním chlapovi odněkud z Havaje, měl snad 250 kilo, od začátku říkal, že potřebuje pomoc a že to sám nezvládne. Ve hře byla přítelkyně enablerka, co strašně chtěla dítě, ale z nějakýho důvodu ho neměla (nevzpomínám si přesně, jestli děti mít nemohla nebo o co přesně šlo), takže místo dítěte maminkovala jeho a nosila mu, cokoli si přál. Oba od začátku vlastně otevřeně říkali, že to v domácích podmínkách nedají a že potřebujou pomoc, a doktoři tvrdošíjně opakovali, že musejí a že dokud on něco málo nezhubne, tak se s ním nebudou bavit. Do toho se řešilo, že by se mu udělala bariatrie, ale na Havaji na to žádné zařízení nebylo stavěné a celej ten dokument se v podstatě hledaly cesty, jak ho odvézt na pevninu. Ten dokument nakonec skončil tak, že chlápek jednoho dne ráno prostě umřel.

Já jakoby na jednu stranu souhlasím s tím, že život každého z nás je naší vlastní odpovědností a bez přijetí téhle odpovědnosti se nehneme nikam. Tenhle konkrétní chlap se opravdu choval jako dítě - postarejte se o mě, nakrmte mě, zhubněte mě, zařiďte, ať přežiju. Na druhou stranu nemůžu nevidět paralelu třeba s alkoholismem - na takovéhle váhy se člověk bez PPP neprožere. Představuju si, kdyby v odmašťovnách říkali potenciálním klientům "ano, můžete nastoupit na protialkoholní léčbu, ale až poté, co zvládnete tři měsíce nepít, do té doby se s vámi bavit nebudeme." I kdybychom z toho odlepili problém deliria tremens, kolik lidí by to asi takhle zvládlo a dotáhlo. Jasněže v nějaké chvíli musí nastoupit fáze, kdy to člověk musí převzít sám a překopat si svou domácí rutinu, nicméně může to dělat až ve chvíli, kdy ma za sebou nějakou léčbu a třeba i bariatrii a má mnohem víc nástrojů, jak si s tím poradit, než jenom "tady máte jídelníček".

ARGANNAH: mám známou, aktuálně má 200 kg. Už v podstatě téměř nevychází z bytu, dojít si na záchod nebo se umýt je pro ni záhul srovnatelný s výstupem na strmý kopec. Občas ji někam doprovázím, pohybuje se pouze o dvou berlích a je to fakt těžký, jak říkáš, člověk to pomalý tempo jenom těžko udržuje. Já jsem to nejvíc dotáhla na něco kolem devadesátky a už tehdy to pro mě bylo v mnoha situacích nekomfortní, ale vlastně jsem si ten nekomfort uvědomila až zpětně, třeba když jsem přidřepla k dítěti a došlo mi, že ještě před půl rokem by pro mě tento úkon byl velmi nepohodlný. Žít v jejím těle si skoro neumím představit, musí to být v podstatě trvalé utrpení.

VRATENKA: za sebe musím říci, že se mi to nikdy u nikoho nestalo a to ani v potíži, kterou bych já (nejen) snížením váhy i řešila. Ano Cornela mě nechtěla zhubnout :)

Jsem teď ve fázi hledání novýho praktickýho doktora a úplně se modlím, abych narazila na někoho pricetnyho, kdo nebude jakykoliv zdravotni problem resit tim, ze mi rekne at zhubnu, aniz by se mi v tom snazil konstruktivne pomoct.

DELIRIUM: Nene, plus size se prezentuje na velikosti 42. Stejně jako se běžná kolekce prezentuje na velikosti 34. Vypovídajicí efekt nic moc.

ARGANNAH:
Však tak by to mělo i bý. Přece plus size nebudou prezentovat na velikosti 38. Nicméně jo, je to obrovský pokrok.

DELIRIUM: Jo, to je přesně ta reklama, na kterou jsem narážela v první části toho článku o propagaci obezity.

Btw teď jsem sháněla plus size sportovní hadry a zjistila jsem, že eshop Adidasu má celou svoji úctyhodnou plus sice kolekci nafocenou na tlustých modelkách. Teda až mě zaskočilo, jak si mě tím koupili a jakou jsem na to měla silnou emoční reakci.

VRATENKA:
Jo, to je přesný.
Lidi s nadváhou sice mají sportovat, nicméně asi jen v noci, aby neobtezovali okolí. To same u prezentace oblečení. Musí byt max velikost 38, jinak lidi chytaj infarkt.
Třeba toho času Lelosi měli reklamu s plus size holkou v leginach u kola. Tehdy se veřejnost prela, zda tohle mohou ukazovat. Jeden tabor: tlustý lidi můžou nosit leginy, nicméně jenom na ten sport, druhý tabor: leginy sou pro tyhle lidi tabu. A takový ti, co říkají, že prezentace oblečení na plus size lidech je oslava obezity, tam byli taky.
Po přečtení všech tech názorů by mě člověk pocit, že je celá ČR plná krásných a stihlych lidi. :")