Průběžnej deníkovej záznam: už je to dva měsíce a pořád se dějou divný věci. Váha skáče jako luční kobylka, ale dolů nejde, prostě lítá o 4 kila nahoru, dolů a zas nahoru, podle fáze cyklu. Ubyl mi ale cca centimetr v pase, teda asi, to měření je strašně nepřesný. Moje nohy vypadají jak nohy někoho úplně jinýho, kalhoty jsou mi volný na divnejch místech. Pořád bych žrala, musím se poslední dobou fakt kontrolovat, abych nejedla víc než těch 12 000, člověk by myslel, že budu přejedená, fakt kam se to do toho těla vejde, nechápu. Každou chvíli na sebe zírám a říkám si, možná teď prvně v životě zažívám, jaký to je doopravdy hubnout, doopravdy, ne jen žonglovat s číslama na váze. Když jdu do fitka ve svojí černý výbavě, co úžasně zužuje, připadám si tam občas skoro jako normální ženská - jasně, tlustá, ale už ne obluda odněkud z mořskejch hlubin, prostě normální baba s nadváhou. A bacha, dneska si vedle mě v dálkovým autobuse sednul chlápek, i když bylo místo vedle asi šesti jinejch lidí, to vypadá jako nic, ale prosím vás, to se nestalo snad deset let. Jsem strašně utahaná a furt bych spala, snad je to počasím a koncem semestru, snad jsem to zas nepřepálila. Když se ale o víkendu podaří, že můžu dva dny zůstat v pelechu a moc nevylejzat, tak pak když vyjdu ven a podvědomě čekám, jak se budu ve svým těle cejtit, zas a znova mě překvapí, že se v něm cejtím úplně jinak. Jak, to se nedá popsat (a není to vždycky jenom pozitivní, například mě už x tejdnů zlobí koleno). Vůbec nechápu, co se to děje, nikdy jsem nic podobnýho neprožila.
Je to úžasný a děsivý zároveň (a chvílema je dost těžký držet to tempo dál). Pořád se bojím, že se jednoho dne probudím a zjistím, že to byl všechno jenom sen. Pak se postavím na váhu. Tam bude zase 150 kilo a z odtoku od vany vyskočí nasvalenej skřet s obličejem Chrise Powella a v ruce bude mít transparent s nápisem "když se žere, tak se holt přibírá, tos nevěděla?"