ARGANNAH: ano, znám několik žen, které sice "objektivně" ideálu krásy tak úplně neodpovídají, ale jelikož jsou vnitřně přesvědčené, že ano, svět je tak bere.

Dodneška si pamatuju příhodu ze střední, kdy jsme byli na nějaké výměně v zahraničí a došlo tam k nějaké sázce, kdy mě jeden přitažlivý kluk z vyššího ročníku měl pozvat na pláž, snažit se mě svést a pak, když bych jeho zájem opětovala, měli se objevit ostatní a všichni společně se mi vysmát. K pozvání na pláž došlo, já se tetelivě těšila, ale jedna holka mi to ze soucitu včas prokecla a já jsem na to rande na pláž nešla. Ale od té chvíle jsem měla v sobě hrůzu, že nesmím za žádnou cenu nikdy dát najevo, že se mi někdo líbí, natož třeba s někým flirtovat, protože by se mi akorát vysmál.

Teď nad tím trochu povytahuju obočí, když to čtu, protože jsem pani ve středních letech a už nějakých pár let je mi úplně u prdele, co si o mně kdo myslí (a je to strašně úlevnej pocit!), ale tyhle raný zážitky v dětství a dospívání jsou prostě strašně, strašně formativní.

Já si dlouhodobě myslím, že existuje krása jako estetický prožitek a krása jako status. A že jedno s druhým souvisí přinejlepším volně. Krása v estetickém smyslu je hrozně individuální a vnímat sebe jako krásného/krásnou zvládají podle mě fakt jen hodně specifičtí lidé. Protože člověk typicky není svůj vlastní typ, náš obličej a vzhled je tu (biologicko-pudově vzato) pro ostatní, ne pro nás. Navíc nás typicky okouzluje opak toho, co jsme (hranatí lidi přitahují lidi špičatí, robustní lidi jedou na křehké, atd.), a lidi, co vypadají a voní příliš jako my, se nám eroticky obvykle nelíbí. Takže když naše úchylná narcistní egomaniakální kultura říká, že "především se musíte líbit sami sobě", je totálně mimo. Esteticky člověk sám že sebe právě naopak typicky neulítává - a dokonce si myslím, že je to nějaký znak zdravé osobnosti. Hodně se mi mimochodem vyplatilo tohle vysvětlit dcerám, dost se snížila jejich pubertální tendence k sebepohrdání.

No. Akorátže pak je ještě krása jako status, což je kombinace toho, jak moc člověk odpovídá dobovým stereotypům fyzického ideálu, s tím, jaký má subjektivně pocit z toho, jaká je v tomhle směru "liga". A do toho se člověk bohužel socializuje a blbě se to mění. Takže typicky lidi, co byli dlouho krásní (v tomhle konvenčním smyslu), tak i když pak třeba ideálu trochu odpovídat přestanou (zestárnou, ztloustnou, vyfetnou se nebo vychlastají do hnusna), pořád mají ten pocit, že jsou sexy. A protože tenhle typ krásy je ryzí společenská hra, tak jsou pořád ve vyšší "lize" než ti, co vypadají zhruba obdobně, ale to sebevědomí nemají. Naopak esteticky i třeba velmi krásní lidi, co se socializovali do pocitu, že jsou hnusní (což je zcela zjevně Madietta), kolikrát nikdy tu hru na krásu nezahájí i když by klidně mohli, protože jsou prostě naprogramováni, aby se chovali jako oškliví. Je to vidět u spousty příběhů o tlustých, co úspěšně zhubli, ale nikdy se nezbavili toho nastavení "jsem hnusná nestvůra, která se lidem hnusí."

(Ježíš, to je zas tapeta. Díky, že jste přišli na můj Ted Talk. :D)

KURE: byla jsem nejošklivější dítě široko daleko a vrstevníci mi to dávali patřičně sežrat. Pak jsem byla ošklivá puberťačka a vrstevníci mi to dávali patřičně sežrat.

I kdybych se v dospělosti třeba obrátila naruby, už nikdy nemůžu zažít ten pocit, protože už vždycky budu VĚDĚT, že jsem ošklivá. A já nevím, jaký ten mystický pocit vlastně je, protože jsem ho nikdy nezažila a lidi, co ho mají, mi to těžko vysvětlí, ale vždycky jsem po tom pocitu toužila, no.

MADIETTA: jako ještě víc hezká?

ARGANNAH: ještě víc než štíhlá jsem si přála být hezká. Toužila jsem, aby se na mě lidé dívali se zalíbením, aby mě kluci zvali na rande, abych vyhrála soutěž Miss Sympatie místo soutěže Antimiss Třídy. A hlavně jsem si přála zažít ten pocit, že jsem hezká a obdivovaná.

Mno, taky se mi to nesplnilo a už nesplní.

BERUSKA_CA: Ježíš, to je hrozně smutný. Ale když si vzpomenu, co občas o svojí rodině v náznacích píšeš, tak chápu

ARGANNAH: Ja jako dite snila o tom, at me vratej.
Vubec jsem do svoji rodiny nezapadala a tak jsem si vzala do hlavy, ze me matka musela musela moji skutecne mamince ukradnout. Tehdy se stavely kocarky pred samosku, i s nemluvnetem. A tak jsem si kazde Vanoce prala, at me vratej. Ze musi byt moje maminka urcite smutna.
Casem jsem pochopila, ze me nevratej a zacalo mi vrtat hlavou, proc si lidi, kteri nenavidi deti, porizuji deti. Ja prece taky nezeru cocku.
Jo a spisovatel taky nejsem :)

ELIZHANNAH: Jo, přesně, taky jsem byla největší široko daleko (odtud se asi i datuje moje absolutní neřešení mužské výšky - všichni kluci byli až do mejch cca 15ti výrazně menší než já, dokonce i ti třeba o rok nebo dva starší, asi jsem si na to tehdy zvykla jako na standard a normálně se zamilovávala do spolužáků o hlavu menších). Taky jsem kvůli tomu brzo opustila dětství, byť to zrovna v mém případě asi nevadilo, byla jsem v těch jedenácti dvanácti mentálně dost napřed. No a doktorka jsem chtěla bejt celej gympl, dokonce jsem měla vybranou specializaci na mozek a velmi důležitě řešila, jestli zvládnu bejt neurochirurg nebo budu jenom neurolog. A taky jsem se jím nestala, v posledním roce před maturou mě strhly humanitní vědy. Máme evidentně hodně společnýho. :)

ARGANNAH: tak urcite mas k te spisovatelce porad naslapnuto, coz mi pripomina, ze sem si to tvoje pdf chtela dat do kindle protoze v mobilu se mi hrozne blbe cte... ale jinak se to cte fakt docela dobre, nejvyssi cas to ted hned udelat, at mam zitra do vlaku :)

ARGANNAH: No, taky jsem si dětský sen nesplnila. Já jsem teda v těch cca desíti nechtěla být štíhlá, ale určitě jsem chtěla být prostě malá holka... byla jsem o hlavu větší než ostatní děti, ba dokonce i než ty o rok starší, takže když jsem si venku hrála s ostatníma, tak vesnický tetky se pohoršovaly, co si tak velká holka hraje s malýma děckama, a posílaly mě pravidelně domů se učit vařit :)) Což se se mnou táhlo i v tom, že vždycky všichni očekávali, že už jsem přece velká, tak jsem přece rozumná a budu statečná a blablabla. A mně přitom bylo v deseti letech fakt deset a ještě jsem potřebovala všechnu tu péči a moct brečet a tak... A pak jsem taky chtěla být zdravotní sestra nebo doktorka, protože jsem nechtěla, aby lidi byli nemocní a umírali (no ale otce bych z hrobu stejně nevyhrabala...), tou jsem se nestala a dobře tak, já bych to hrozně prožívala, ... a taky jsem chtěla mít úplnou rodinu (tak to se mi zase ale splnilo) a později jsem asi i chtěla být výtvarnice nebo spisovatelka :)

V klubu Sedm je teď téma Sedm dětských snů, které jste si splnili. Tak jsem nad tím přemýšlela a s hrůzou jsem si uvědomila, že jediný, co si pamatuju, že jsem v dětství (tak cca od devíti desíti let) opravdu hrozně chtěla, bylo zhubnout a bejt úplně normální holka. Co bylo předtím, nevím: až do těch prvních let nejranější puberty (od cca devíti let dál) jsem byla úplně štíhlá (a jestli jsem měla nějaké sny a plány, nepamatuju si je). Pak jsem ovšem začala dospívat, moje tělo se začalo podivně natahovat, neforemně nafukovat a bobtnat a protože to bylo hodně brzo, vůbec nikoho nenapadlo, že by to mohla bejt už puberta. Poslouchala jsem, jak jsem příšerně tlustá, přitom jsem nejspíš objektivně byla jen robustní, a úporně snila o tom bejt křehká, štíhlá krasavice. Akorátže tenhle dětskej sen se mi nikdy nesplní, ne s touhle konstitucí - když budu fakt poctivě makat, budu jednou možná mít tělo jako Jitka Čvančarová nebo v lepším případě Gina Carano, ale i to je nejspíš holá utopie.

(Pak jsem teda taky chtěla bejt spisovatelka, ale s intenzitou touhy po tom hubeném těle se to nedá absolutně srovnat. Ty devadesátky byly v tomhle fakt toxický - kdo nevypadal jak po dekádě těžký anorexie, byl prostě "tlustej".)

BRUKEV: Na FB je klub "BARI klub", vedou ho doktoři z VFN, ale právě se tam vyměňují zkušenosti, lidi si radí a podporují se atd. Zkuste požádat o členství ve skupině, tady mám dojem nikdo za sebou operaci nemá (kdysi sem chodilo jedno ID, které na ni posílalo svoje pacienty, ale přímo pacient tu není žádný, pokud vím)

ARGANNAH: dane kolecko probehlo, neboj. Nekolikamesicni konzultace, testy, atd. Ja na zakrok nejdu, jde clen rodiny. Zde se ptam, protoze by tu nekdo mohli mit osobni zkusenost a zajimal by me jeho nazor.