MADIETTA: Já to mám stejně. Sama sladké skoro nekupuju, zbavila jsem se závislosti, kterou jsem měla od dětství, a teď už na to sama od sebe chuť nemám. Pouze, když se to octne v mem dosahu. V práci asistentky na porady kupují esíčka. To je čisté zlo. Když sedím v té zasedačce, nejsem skoro schopná myslet na nic jiného. Jen koukám na ten talíř a přemýšlím, jak se k němu nenápadně natáhnout. Když se to nesní, dají to po poradě do kuchyňky. Já si tam jen tak jdu pro vodu a najednou talíř esíček a nikde nikdo. To se nedokážu ovládnout a začnu se tím ládovat. Vím, že je to hrozný svinstvo. Ale ono to voní. Tou skořicí a cukrem...

MADIETTA: To je velmi rozumné chování. Žádná vůle není nekonečná a je lepší doma pokušení nemít.

KURE: Kvalitní uzeninu občas pozřu, zásobuje rodina vlastní produkcí, ale víc ujíždím na dobrých sýrech. Moje droga jsou buráky. K&K v pixle. :-)

MADIETTA: To není nemoc, jen dobrá strategie, hele. Můj muž to má podobně. Nechce, aby to pokušení doma bylo.

MADIETTA: nebuď na sebe tak přísná. Každého nekde tlačí bota a vyhejbat se "droze" není nemocný. Nemocný by bylo se nevyhybat.

Můj kryptonit je uzený/uzeniny. A moje řešení je brát jen exkluzivní kousky, tím toho celkem přirozeně člověk koupí méně a nedělá to často. A běžnou supermarketovou produkci si predstavuju jako karcinogeni buchtu nasaklou barvivem a fosfaty.

KOCHANSKA_CH: spletla jsem dvě věci dohromady - za nemocné považuju hladovět, ne se mírnit v konzumaci jedlých substancí, tam naopak považuju za nemocný svůj přístup. ;-)

KURE: tak to je moje strategie, prostě se k tomu ani nepřiblížím. Když je to něco, o čem vím, že mi to fakt hodně chutná, tak mi to jednoduše domů nesmí. Protože já tu disciplínu v sobě nemám a ten pytlík bych snědla celej.

Už se i dostkrát stalo, že jsem odnesla věci jako nugátovou bonboniéru neotevřenou k popelnicím, protože jsem věděla, že jakmile bych to otevřela, měla bych ji celou v sobě, a kdyby zůstala doma, tak bych ji otevřela.

Ano, vím, že jsem nemocná.

No pozoruji na sobě, že čím méně tyhle věci jím, tím méně mi chybí. Ale radši si nevezmu vůbec, než riskovat.

MADIETTA: Na nízkých kaloriích nefunguju, jím pěkně, ale chips nebo gumoša si spíš ani nevezmu. Nebo fakt jen ochutnám. Mám za sebou dlouhou cestu k ozdravění střev. A věci, co jsou ve většině zpracovaných potravin, by mě poslaly zpět na startovní čáru nebo, v horším připadku, do špitálu. Asi bych i ztloustla. Ne, raději knihu. Nepovažuji to za nemocné chování. Naopak je zdravé se zbavit závislosti na ultrazpracovaných potravinách. No, potraviny to vlastně nejsou, spíš "jedlé substance".

ANNIKA: To je jedna věc, u které mám v sobě vnitřní rozpor, nejspíš vybudovaný na základě společenské masírky. Opravdu upřímně obdivuju lidi (teda přesněji řečeno ženy), které mají tu obrovskou vnitřní disciplínu a opravdu jsou schopné vzít si z pytlíku JEDEN čips, JEDNOHO gumového medvídka, které jsou schopné fungovat na 800 kaloriích za den a každý den cvičit a jsou za to odměněny dokonalou postavou. Uvědomuju si, že je to nemocné, a přesto je obdivuju a sebe plísním za to, že jsem toho nikdy nebyla schopná, a považuju se za línou obžeru.

ARGANNAH: Moje oblíbená část je a modelkou, jejíž deepest, darkest desire je cheesburger :-D

To bylo naopak takový pozitivní, že sice mám špeky, ale aspoň si můžu dát cheesburger, když chci. Celkově je mez hladoveni/omezování, za kterou bych nešla, a radši teda ty špeky. Obdivuju ty, kteří to dají, ale nepatřím k.nim.

ARGANNAH: Ne. Jen by me to utvrzovalo v tom, ze “norma” je jinde a ze se musim segregovat.

Tyjo. Zajímavej koncept pro sraz klubu například. Přišli byste na něco takovýho?

ARGANNAH: a jeste si nechat nafotit nejaky paradni profi fotky a udelat z nich treba kalendar nebo plakat

ARGANNAH: prosím prosím, udělej párty, něčeho takovýho bych se rozhodně chtěla zúčastnit.

KURE: ano, nektere vypadaji super, jine ne.

ARGANNAH: konstruktivni je dobra psychoterapie. ;)