LUSINDA: víš co, já nevím, jestli mám náladu na to ti vysvětlovat, proč fakt není dobrý, aby člověk jedl 400 kalorií za den.

LUSINDA: no podle mě ti svalovci, co si vaří na 1600 kalorií, to dělají úplně blbě, vždyť musejí jíst hluboko pod svůj bazál. Noom ti například vůbec nedovolí jít pod 1300 kalorií za den, nikdy. Kolik by sis tak představovala, že by dospělá žena měla denně sníst?

MADIETTA: soucítím. Jj, pro ně často je člověk jednoduchá rovnice, nasypeš správné jídlo, nasypeš pohyb, vyjde ti štíhlý člověk, když to někde nevychází, tak jedině proto, že ten člověk lže, to je přece jasné.

MADIETTA: u doktorů prohraješ vždycky a všude.
můj mladý, štíhlý, sportující kolega byl na neurologii kvůli bolestem zad (jako že pár dní ani nechodil). Dozvěděl se, že za normálních okolností by mu neurolog řekl, že to má proto, že je tlustý a nesportuje (nebo že holt ve svým věku...), ale že takhle teda neví, co mu má říct, a že mu teda napíše rehabilitaci.

Byla jsem dnes u praktické doktorky, dělala mi všemožné testy jako celkovou prevenci a dostala jsem hroznej pojeb za tloušťku (protože od poslední preventivky, která přiznávám byla před 5 lety, jsem přibrala 9 kilo). Začala mi říkat, co všechno musím omezit: sladký, tučný, uzeniny, sýry, pečivo. To nejím, to nejím, to nejím, to taky ne, říkám jí. Všechno si píšu, všechno si vážím, jedu na 1600 kaloriích denně. A bylo vidět, jak mi to NEVĚŘÍ. Ten opovržlivý pohled, jako "no jo, tohle na mě tady zkoušejí všichni, z něčeho děvenko takhle vykrmená být musíš".

Bylo to strašně frustrující.

Vyřízeno.

A teda doktor byl úplně SKVĚLEJ. Čekala jsem přemlouvání, kritiku, ale nic z toho neproběhlo. "Běžte na operaci, až si tím budete stoprocentně jistá, jinak to nemá smysl." Boží. Celkově to bylo fajn. Tak jo, jedeme dál v nastoupené trase.

ARGANNAH: a ten třetí dotaz a odpověd je pro Kaiafox - dojídání při pohybu.

ARGANNAH: já bych se bála té metabolické adaptace. Všechno, co jsi za poslední roky vybojovala, tj. normální výdej, by bylo dáno všanc.

Za sebe si umím představit, že by mě to málo jídla po operaci poslalo k minimu pohybu, únavě a polehávání. To se mnou nízký příjem bez amfetaminových svačinek dělá.

Držím palce k dobrému rozhodování.

MADIETTA: Víš, já vím, že je to klišé a že to vnitřně sama tak nevidíš, ale jsi velmi krásná právě taková, jaká jsi. Kór teď s těmi světlými vlasy. Svému ideálu se možná nepřiblížíš, to já taky ne (jojo, mně budou povídat!), ale zcela jistě už dávno ztělesňuješ ideál někoho jiného. :) Přeju tvému tělu klid a štěstí. :)

ARGANNAH: děkuju, že to píšeš, já jsem o tom právě přemýšlela, protože už víc než půl roku se i při dobrém režimu nic neděje (a jakmile ten režim jenom trochu poruším, okamžitě začnu nabírat), a dospěla jsem k závěru, že zatím nebudu nic měnit a vono si to nějak sedne. Jsem zdravá (jakože všechny hodnoty typu cukr, cholesterol atd. mám ideální), oblečená vypadám celkem snesitelně, nebudu to lámat přes koleno, jenom abych se přiblížila diktátu nějakého svého vnitřního ideálu, který možná už nikdy nebude dosažitelný.

Ještě doplním, že v tomhle se shodne těch několik YouTuberů, u kterých jsem našla, že nejen zhubli (aspoň jednou v životě zhubnul snad úplně každý - a video o tom natočil každý druhý), ale taky si tu váhu udrželi. Spousta z nich shodně říká, že měli po tom prvním nárazu redukce dlouhé období, mnoho měsíců až třeba dva roky, kdy cvičili a slušně jedli, ale na váze se nic nedělo a že prostě museli v klidu vydržet, nešlapat zběsile na plyn, a dát tělu čas, ať si samo rozhodne, kdy je schopné pokračovat s čistou redukcí. Prakticky všichni to vnímali jako překážku na cestě a problém, ale možná že to není problém: možná je to fakt zákonitá součást toho procesu. Vzpomínám si matně, že o tom někde mluvil i Havlíček: nespěchat, být trpělivý a být ochoten pokračovat v režimu, i když se zdánlivě nic moc extra neděje. Věřit tomu procesu a prostě vědomě rezignovat na okamžité výsledky. A ono se to pak časem sečte.

No. Konec meditací, zpět k práci. :)

Mluvila jsem o tom ještě včera jednou s trenérkou. Jestli jsem jí pochopila dobře, tak ty výsledky jsou dobrý hlavně proto, že šel zároveň tuk dolů a zároveň svaly nahoru. Tzn. jsem v deficitu, ale ve snesitelným, a hýbu se dobře a dostatečně. A když to vydržím dostatečně dlouho, tak ty svaly už pak nahoru nepůjdou, ale tuk by měl ubývat ještě nějakou dobu konstantně dál.

Donutilo mě to přemýšlet o funkci toho, co považujeme za "zastavení hubnutí" a "adaptaci organismu". Určitě to existuje, vůbec to nepopírám, ale možná se na to celé díváme špatně. Možná při tom tradičním (a podle mě fakt chybném) přístupu "80% strava, 20% pohyb", který prioritizuje jenom to shazování a na nic jiného v podstatě nekouká, pomíjíme ten moment, kdy si tělo řekne "hele, dobrý, s touhle nižší váhou se dá něco dělat, pojďme se trochu přestavět." A místo hubnutí si začne víceméně samo od sebe, teda když má dost kvalitního jídla a pohybu, říkat o rekompozici. Možná že kdyby s tím člověk počítal, možná že kdyby od začátku věděl, že v momentě, kdy se hubnutí (na váze) v podstatě zastaví, nastává nějaká další a dost jiná fáze, kdy půjde o jiné věci, dost by ubylo různých zkrachovavších režimů, kdy se to lidi snažili přetáhnout, až si fyzicky nebo psychicky (nebo nutričně) ublížili.

Ty meditace o "zastavení hubnutí" tu vedu už měsíce, já vím. Ale mám subjektivní pocit, že na to získávám další a další nové náhledy, jak ten můj proces pokračuje dál a dál. Roky jsem si myslela, jak vím o hubnutí všechno, ale lidi, zcela zjevně vím prd. Co ještě dalšího se dozvím třeba za rok nebo za dva? :)

ARGANNAH: To by byla krása, kdyby se zase začaly šít šaty, co mají pas v místě toho anatomického. Strašně mě serou ty zvýšené pasy, co jsou všude už x sezón.

Ale ono o nic nejde, já se nějak měřím, snažím se to mít zodpovědně plus mínus na stejným místě, nějakou informaci mi to dává, akorát je potřeba počítat s tím, že ta přesnost není veliká. To, jak člověku seděj kalhoty, je vypovídající mnohem víc.