ARGANNAH: Dáš. Na prvním místě je normální život, pak až váha nebo dieta. Takže prostě krůčky zase k normálu. To dáš.

Já to sem právě musím napsat popravdě jak to je. Nejhorší jsou takový ty tajnosti a předstírání, že je všechno super, za kterýma jedou v pozadí orgie deprese a hanby. Tajnosti jsou živná půda PPP. Psala jsem to sem už někdy ve čtvrtek, že jsem asi v hajzlu, a ten samotnej fakt, že se to řeklo nahlas, hodně pomohl. Zreflektovala jsem si to, už je to snad o něco lepší. Rodina je senzační, extrémně podporující, to dám. To kurva dám.

ARGANNAH: všimla sis toho už po týdnu a nenechala si to rozjet na měsíce, to se počítá.
Takže teď nějakou tu záchrannou taktiku, snad máš. (Samotnou mě nic nenapadá, nějak mě sejmul minulý týden, ten přechod z léta do podzimu.)

BERUSKA_CA: Hele, já to mám tak, že se prostě neporovnávám s ostatními. Je to tam vypnuté. Možná to je tím, kolik lidí kolem sebe mám (včetně nás), kteří to mají vydřené - ať už majetek, vztah, práci... těžko hodnotit.
Když vidím velký krásný dům - třeba mne i nadchne, pochválím, dokonce mne uchvátí. Ale není v tom závist a už vůbec ne pocit, že "bych měla..." nebo "a proč ne já". Za vším, co někdo vlastní, nebo se někam vypracoval (ať už sport nebo třeba vaření, malování, hudba) - je spousta dřiny. Velký dům je krásný, ale nechci řešit jeho úklid, personál, náklady spojené s provozem.
Podobně paní, která týden co týden v neděli navaří na dalších yx dní, jídlo na sociálních sítích vypadá žravě a ona u toho vypadá vlastně taky hezky - super, dám na Instagramu srdíčko, občas nahodím komentář. Ale uvařím podle našich potřeb a někdy taky ne a tak 1-2 krát do měsíce se cestou z práce zastavím v Burger Kingovi nebo Mekáči nebo do obojího a sobě sushi, a nakoupím rodině večeři. Pozdravím se tam už se známými tvářemi, co tam na sebe občas natrefíme a jdeme si každá za svým.
Jo a taky se tam zastavujeme při cestování. Jsem ráda, když stačím pobalit kufry, natož abych vstávala ve čtyři a smažila řízky nebo se pidlala s nakrájenými jablky, která pak stejně nikdo nejí.

Dělám to s naprosto čistým svědomím.
Když to dávám s časem a energií a baví mne to - fajn, zajistím potraviny typu viz níže. Aktuálně mne to stojí minimum možného času.
Když ne, vypínám a zajišťuji provoz viz výše.
U mne to pak řeší ta intolerance, dlouhodobě prasit mi nedovolí vlastní tělo.

MADIETTA: Vzdycky me zamrzi, kdyz o sobe takhle mluvis, protoze si myslim, ze si to nezaslouzis. Vim, spousta lidi to rika a moc to nepomaha, ale stejne me to mrzi.

Zajima me, jak to delaji jini. Treba nasli grif, ktery by se mi hodil. To je ten muj mam-v-picismus, nevnimam to ani jako hadku, a uz vubec ne jako utok.

ARGANNAH: nejsem tvrdě pracující ani životem krutě zkoušená, ale i tak mám z takových diskusí strašně nedobrý pocit. Vím, že si za to můžu sama, ale tak nikdo nemá rád, když se mu připomene, že se opravdu může snažit mnohem víc.

TAPINA: přesně, jsem se ti sice prezentovala jako jedlík chleba, v reálu to ovšem znamená, že ho sním tak půl kila týdně, kdybych si ho pekla, tak se přežeru, protože to přece nenechám zkazit, žejo

TAPINA: Já jsem naopak na domácím pečivu hubla. Dávala jsem si záležet na složení, celozrnná mouka různých druhů, vařené zrno, semínka, atd. Chuťově je to samozřejmě nebe a dudy, ale to množství vlákniny dělalo neuvěřitelnou parádu a zásadní rozdíl v tom, jak velká porce člověka zasytí a jak se po tom cítí. Strašně se mi po tom stýská, ale snad budu mít už příští rok kuchyň a s ní troubu (a kamna!) a budu se moct vrátit k pečení.

Ja ještě k reality checku to, že když jsem jeden čas pekla chleba z domácího kvásku, tak mi hrozně, ale strašně letěla váha nahoru. Domácí chleba si přece necháte ztvrdnout, ten se prostě sní, hlavně když je tak dobrý. A ukrojit tenký plátek je taky těžší, než z kupovaného. Musela jsem s tím přestat, to by dlouhodobě nešlo.

BERUSKA_CA: Vidím to stejně a navíc už musím jet v módu "zdravé stárnutí", abych vydržela použitelná co nejdýl. Chcu to tak. Priority se během žití holt můžou všelijak přeskupit.

KURE: Je fakt, že takový ty Facebookovy videa "What I cooked for dinner as a mum of three" jsou ideální terapie. To je fakt šílený, co do těch dětí cpou za sračky a není to výjimečně. To si pak člověk může připadat jako lesana krizena s masterchefem, když dodá chleba s tvarohem a nakraji rajče.

ARGANNAH: Taky mi to pripomnelo temer shodnou debatu o obleceni.
Hele vsichni mame nekde mezery, ale treba na mem zdravi zalezi moje prace (kterou jsem si musela vydupat z niceho), takze je logicky, ze musim davat vetsi pozor.
Nema smysl se hadat, pro koho je to jednodussi, jednoduchy to nema nikdo, ale tady je videt, ze se kazdej snazi, jak muze. Varit ze zdravych surovin je proste dobre. A pokud si nekdo (ja) zvladne zaridit, aby to bylo z dobreho zdroje, tak jenom dobre.

ANNIKA: Neplač, já kupuju z 80% jídlo tady v Bille, protože je nejblíž, maso v jednom obyčejným řeznictví, kolem kterýho chodím z práce, na farmářským trhu jen semtam ovoce a zeleninu. A teoreticky na to čas mám, ale není mojí prioritou, aby se můj život točil kolem toho, že řeším jídlo, to by mě stejně ty patřičné endorfiny nepřineslo, místo toho budu radši jezdit na kole nebo drbat kocoura.

ANNIKA: vždyť jo. Už jen za to, že se dvema malejma detma vůbec vaříš, zasloužíš metál. Standard na západ od nás je pizza z mrazáku nebo pixla z mikrovlnky.

Základní problém s diskusema na téma "jak se ideálně stravovat" (oblíkat, hýbat, mluvit, obecně chovat) je ten, že mají tendenci vyvolávat v zodpovědných lidech výčitky svědomí a pocit osobní nedostatečnosti, protože nejedou maximalistickou variantu.

To je podle mě škoda.

Říká se, že dělat věci na 80% stojí 20% úsilí, zatímco těch zbývajících 20% do dokonalosti stojí zbylých 80% úsilí. Toho se dlouhodobě dosáhnout nedá, obzvlášť ne ve všech sférách života. Pokud samozřejmě člověk není milionář, co má k ruce kuchaře, asistenty, osobní trenéry, uklízečky a hromadu dalších lidí, co mu těch 100% zajistí. Ale to tady předpokládám nikdo není.

Přiznám se, že je mám vždycky špatný pocit, když vidím, jak se tu nějaké tvrdě pracující, krutě životem zkoušené IDčko skoro omlouvá, že nedokáže žít úplně perfektně. Všichni to přece tak nějak víceméně kompromisně flikujem, v některých rovinách života líp, v některých hůř, a zvlášť teda pracující matky opravdu v podstatě neustále hasí požáry a průsery a dělají, co za daných okolností mohou. Byla bych fakt ráda, aby tahle diskuse tyhle pocity nevyvolávala, ale tomu se samozřejmě zabránit nedá. Tak aspoň tenhle komentář.

Můj šéf rád říká, že perfekcionismus je hereze, a má pravdu. Každý děláme, co můžeme, v našich mnohdy fakt složitých podmínkách. Slunce v duši všem. :)

Jako... Kupovat veselý maso a prima vajíčka a stavnatou zeleninu z veselých farem bych fakt chtěla. Domácí ovozel je jasně lepší, maso etictejsi... A taky péct chleby z kvasku a vyrábět si doma šunku a oriskovy másla a ma výlety si nasmazit pohankovy livanecky s tvarohem a...

No. A teď reality check. Dve malý děti, jedno postižený, druhý náročný, hodně se jim věnuju. Příjem máme , že vyjdeme, nemáme se špatně, ale přebytky zase nijak zavratny nejsou. Takže nakupuju tak, že kouknu, kde mají v akci to, co nejvíc potřebujeme (typicky třeba karton mléka) a podle zbytku letáku si zhruba naplánuju vaření. Cenový rozdíl proti Rohlíku nebo farmarskym obchůdkum je propastny a fakt nevěřím tomu, že to někde vyjde stejně. Jo, levnější je si zajet v okolí na statek pro zelí a brambory, někdy mají i dýně, a to nestojí moc. Jinde zase mají jablka. Ale každý týden nebo dva to tu krosit v 20km okruhu není reálný.

Něco pěstujeme na zahradě, na houby zajdeme do lesa, občas dostaneme zverinu nebo domácí vajíčka. Domácí je lepší, ale třeba v sytivosti masa teda rozdíl nevidím. Leda u nějakých vodovatych kuřat, co se v pánvi před očima smrsknou div ne na půlku a plavou, ale to naštěstí není tak často.

Vařím ze základních surovin, pijeme hlavně vodu nebo čaj, ovšem syn jí asi tak deset potravin, takže někdy vařím tři varianty jídla. A občas má párek nebo mraženou pizzu. S radostí bych mu udělala dobrý maso, ale nejí to. Nejí skoro nic. Dcera jede maso, mléko, oříšky, ta je vzornak. Na výletech nemáme domácí granolu s quinoou, ale děti si dají párek v rohlíku a na to zmrzku. Dlouhý cesty autem řeší mekac, protože tam vím, že se s jistotou najedi. Dost peču, hlavně sladký věci s tvarohem pro syna na svačiny, nebo třeba přes noc pekárna udělá na ráno čerstvý mazanec atd. Kvaskovy chleba mi nejde. Sladký tu máme, děti si občas dají, ale nijak zvlášť se tím necpou, já se musím krotit.

A pak vidím někde takovouhle smršť "já jen bio, já jen z farmy, já jen z trhu", případně vidím, jak kamarádka pro děti pěstuje i brambory a cibuli a jedí jí úplně všechno a příkladně - a připadám si, že ty děti (a nás taky) málem vraždím. A málo se snažím, kdybych ještě večer založila tohle a nakrájela tamto a tohle namočila do mléka a tamto do vody a udělala těsto na zrání do lednice a... jak jsme se mohli pomet.

A pak si dám pomyslnou facku mokrým hadrem přes čunu, abych se zase vzpamatovala. Děláme, co můžeme, a zas tak strašně to nevedeme. Třeba dneska bude polévka z domácí dýně, domácí burgery a upeču buchtu s tvarohem. Nebude bio (kromě dýně), ale zase kecupova polévka a predsmazeny separat to taky není.

Jako je super, kdo to vede úplně příkladně, fandím, ale myslím si, že trocha klidu a nesrovnavani s ideálem pro neomezeně peněz i času by v tomhle ohledu prospěla každýmu, kdo dělá, co může.

TAPINA: existují introvertní krávy?

IOM_NUKSO: Tak třeba prasata a slepice to mají blbý, to asi každý ví, ale zrovna s krávou bych klidně měnila, kdyby mi nevadila přítomnost většího množství příslušníků mého druhu :D