I pro neobézní osoby je dobrá obuv, od určitého věku, naprostá nutnost. Pokud ta osoba aktivně nachodí 7000 až 10000 kroků denně a má už pár let neco s kyčlí. Problémy s pohybovým aparátem můžou dohnat i osoby, co se cítí býti sportovcem, jak se psalo níže. Myslím si, že přestat chodit je rychlá cesta k horší kvalitě života, tak chodím aj přes bolest. V hnusobotách. :-)

Já mám třeba tendence (byť ne tolik s hubnutím, ale třeba s tou nespavosti) při různých regresech začít vysilovat, co se děje, to je v prdeli, už se vezu, panebože, to zase bude hrůza, už je to tady, zase v tom budu plavat jako v ty nejhorší době ... A pomáhá mi si opakovat, že nic tady není, nic není v prdeli, jen holt zádrhel, co přišel a zase odejde.

ARGANNAH: Na tohle mi moc pomohlo vysvětlení nejakyho trenéra/doktora, už zaboha nevím, kdo to byl.

Ale říkal, že zdravě zhubnout z obezity nebo velký nadvahy je práce na roky. A že během těch několika let ne možná, ale nevyhnutelne přijde fyzický nebo psychický úraz. A že s tím je potřeba počítat a brát to jako součást plánu nebo spíš procesu. Budou blbý časy a je fajn mít třeba promyšlený nějaký "nouzový plán" a vědět, že to holt jednou nastane.

Plus jeden dobrý psycholog klade lidem vždycky na srdce, ze žádné hrabání z čehokoliv (ani nemoci, ani psychických obtíží, odvykání čemukoliv, ani cesta k jakýmkoli cíli) není lineární. Nikdy. Je to sinusoda, bude to kolísat a budou kroky zpátky. Ne kvůli ničí lenosti a neschopnosti, ale prostě protoze život.

A podle mě je fajn na to myslet. Naselhala jsem, přišly komplikace.

ARGANNAH: to si můžeš uvědomit, je to sice užitečné, na druhé straně to uvědomění tě nezhubne.

Kéž bych si pamatovala podrobnosti, dost mi to z hlavy vyvanulo. Mj. se chlubil, jak týral svoji podřízenou a dělal to údajně pro její dobro.

ELIZHANNAH: Samozřejmě je to na pěst, ale jedna věc mi v tom přijde zajímavá: zeptat se sám sebe, jaké výhody mi ta tloušťka (popřípadě nějaký životní styl) nabízí. Ne proto, že by tloušťka byla berlička nebo vlastní volba, ale spíš proto, že když člověk porozumí sám sobě i v tomhle, může pro něj bejt snazší najít cesty, jak to změnit. Protože to, co mu to dává, lze možná získat i jinak a líp.

Napadá mě teď třeba tenhle příklad: když jsem kdysi sériově sledovala Chrise Powella (já vím, no, ale je to tak, sledovala), tak spousta z těch hubnoucích superobézních žen (a i někteří muži) v té šou přiznali, že začali přibírat poté, co je někdo znásilnil. Že ta obezita vlastně vznikla jako kombinace prášku na úzkost a brnění proti dalším útočníkům. Tohle si vyjasnit může člověku změnit život. Nebo míň dramatický příklad, někdo může mít třeba problém vydržet zdravě jíst, protože je gurmán, má rád sofistikovanou kuchyni a jíst dokola kuře a zeleninu je pro něj utrpení. Takový člověk může napřít síly k tomu, aby se naučil dobře vařit, a pomůže mu to. A tak.

Akorát tahle sebereflexe má podle mě často velmi bolestivou podobu a patří do rukou soucitného terapeuta. Ne nějakého debžotního charismatického vůdce hubnoucí sektičky, kterému stojí péro z týrání svých následovnic.

ELIZHANNAH: Uf. :-/

BERUSKA_CA: no ony tyhle skupiny k tomu nemívají daleko... je to tak možná už dva roky, kdy jsem byla členkou jiné online hubnoucí skupiny, po čase jsem musela odejít, to se nedalo. Vedl to tentokrát chlap, ale hubnoucí byly jen ženy, vesměs dost zoufalé. A on jim říkal, že jsou tlusté, protože jim to poskytuje berličku v životě a že si mají popřemýšlet, jaké výhody jim ta jejich tloušťka přináší. Pak tam dal video, kde mluvila členka téže hubnoucí skupiny z minula. Což o to, krásně zhublá byla. Jenže: jenže byla absolutní troska. V slzách mu tam děkovala, že jedině nebýt jeho a všeho toho, co si uvědomila, zhubla. Ale nevypadalo to jako slzy dojetí, spíš byla fakt dost těžce v depresi.

ARGANNAH: tesat. Jj, stoprocentně souhlasím.

ELIZHANNAH: Tohle je příšerný.

Z mojí zkušenosti, většina hubnoucích projektů nekrachuje na nedostatku "silné vůle"(co si myslím o "musíš mít hlavně silnou vůli", jsem sem ostatně psala mockrát), ale na tom, že přijde průser. Nemoc, zranění. Nával práce v zaměstnání. Průšvih s dětmi, problémy ve vztazích, stěhování, jakékoli jiné jobovky. Hecovat se v ultrapozitivním modu, když je všechno super, je skvělá věc, dobře to motivuje, člověk je na vlně, veze se, připadá si jak pán světa. Co ale dělat, když se všechno sere, když se hubnutí z jakéhokoli důvodu zastaví a podmínky objektivně nejsou v tom pokračovat (jak úplně skvěle napsala Anika, člověk si najednou musí vybrat, jestli chce dál hubnout, anebo zůstat naživu). Když ultrapozitivní přístup nefunguje, protože člověk moc dobře ví, že si jím lže do kapsy: věci v danou chvíli nejsou super, naopak jsou krajně na pikaču, a nemá smysl se tvářit, že to není pravda.

Podle mě v tomhle mimo jiné tkví problém takového toho mainstreamového hubnutí. Že je navržené pro lidi, kteří v danou chvíli neřeší žádné vážné problémy, cítí se dobře a nic jim nebrání skandovat "hurá". Ale ono se to láme právě na tom momentě, kdy to "hurá" už skandovat nelze. "Když nemůžeš, tak přidej", je pro většinu vážných lidských situací rada úplně na pytel.

Myslím, že zvlášť ti s hodně velkou nadváhou, kteří ji musejí odstraňovat léta, naopak zásadně potřebujou prostor, kde můžou říct i to, co se podělalo a co nejde. Že se to třeba i úplně schrulo a zase přibrali. A kde pak nebudou osočeni, že se "jenom vymlouvají, protože když se chce, všechno jde", nebo smazáni, aby nerušili tupou "hip hip hurá" atmosféru. Podporu člověk přece člověk potřebuje právě v těch těžkých časech, ne?

MAR_TINA: zkusím. Sice je mi to trochu proti srsti, cítím z toho trochu studenou sprchu a chuť sednout si na prsty a už nepsat vůbec nic, ale překonám to, aspoň budu vědět, na čem jsem.