TESSS: jo říkají mi to, že to ovlivňuje metabolismus, ale zase jsem viděla v Bohnicích i štíhlý "cvoky" na antipsychoticích, těžko říct. Je fakt, že nejsem si na antipsychotika zvykla, měla jsem doslova vlčí hlady. Najedla jsem se a měla pořád hlad. Jsem si říkala, jestli nejsem upír a nechci spíš krev nebo co :-)))

Třeba si tím potřebujou projít. Možná že když se takhle vzbouří proti tlakům dietní kultury a deklarujou svou svobodu, tak se jim časem začnou ukazovat důvody, proč se o svoje tělo starat (ale jinak než věčnými dietami) a proč se rozmazlovat kvalitní, chuťově skvělou stravou. Ta všudypřítomná honba "musíš řešit každé kilo, nesmíš ani sousto navíc" si plně zaslouží být pohřbená pod hromadou větrníků.

MADIETTA: Hlavně pokud ještě pak svým způsobem útočí na ty, co se jí snažili pomoct, tak to pak přejde chuť a energie i největšího samaritána. Smutný příběh.

MAR_TINA: asi jsi na to kápla, člověk to musí brát jako svého druhu závislost a přijmout, že od určité chvíle pomoc zvenčí není možná.

MADIETTA: možná, že někomu prostě není pomoci. U ní se celé nastavení, hlavně asi HPO (to vařím z vody) demostruje olbřímím přejídáním, jinak má "normální" život, tj. vzdělání, rodinu, a tak má člověk pocit, že by jí bylo pomoci, kdyby zhubla atd.

Jiná osoba v podobném koktejlu povahy a osudu by třeba od 16 fetovala a tý by se po 20 letech na heráku asi taky nesnažil pomoci skoro nikdo, pokud by sama nehledala možnosti substituční léčby.

Smutný je tak to dítě, jestli to dokáže najít pomoc a vybojovat normální život.

MAR_TINA: má HPO a další diagnózy. Hlavní problém je, že její základní nastavení je bojkotovat veškeré pokusy o pomoc. Cokoliv. Když se pokusíš pro ni udělat něco, co by vyžadovalo jen minimální součinnost, tak se teatrálně zhroutí a pak ještě roky mluví o tom, jak jsi jí ublížila.

ARGANNAH: já mám tu kamarádku, o které tu občas píšu, a která to aktuálně dotáhla na 190 kg. Na bariatrickou operaci ji psycholog důrazně nedoporučil, čemuž se nedivím, a já si fakt myslím, že ona už na to prostě do několika let umře.

Popravdě nevím, jestli tam selhal systém, anebo jestli jí prostě nikdy nebylo pomoci.

FUNTL: Mám s tím osobní zkušenost, hladce to fakt nešlo a soud se tahnul 11 let a ještě není vyřešeno vše... Kdyby to bylo jak říkáš, tak si takhle může napujcovat kdokoliv, protože obycejnej papír od doktora si sežene každej

CORNELA:
ARGANNAH:
MARKYSHA:
V ideálním světě se dají ta právní jednání zneplatnit (teoreticky to nemusí ani potvrdit soud) a získat peníze zpět. V reálném světě je ten proces složitější (s koncem škály až tam, co popisuje Cornela). Dalšími faktory zvyšující obtížnost mohou být i to, že daný člověk nespolupracuje/ nic si nepamatuje/ prachy rozfrcal za ne moc dobře navrátitelné věci nebo za menší položky, kde se nevyplatí to složitě řešit. Do toho jeho okolí, pokud by to už chtělo řešit, tak často spíš hasí urgentnější průsery, případně je zcela vyhořelé.
Ale zrovna ten příklad s drahým autem od Argannah je docela exemplární, kde věřím, že to mohlo proběhnout celkem hladce (v zájmu všech).

ARGANNAH: Papír od doktora fakt nestačí, to je na roky soudů s mnoha znaleckými posudky a nelehkým dokazováním

ARGANNAH: no ono je to už čtyři roky, to asi už nepůjde:-( Mě tohle vůbec nenapadlo.
ARGANNAH: moc díky, já někdy mám pocit, že se z toho průseru s váhou už nikdy nedostanu, ale nevzdávám to. Deprese jsou někdy, někdy hypománie, ale mám koktejl stabilizátorů, antipsychotik a antidepresiv (cca 10 prášků denně), které mě drží. A ty deprese nejsou tak zlé, spíš reakční a krátkodobé, to se dá vydržet. Nejdůležitější je, že se můžu starat o děti, to je takový můj smysl života a hrdost, že jsem to dokázala. Samozřejmě mi dělají radost i zvířátka, přítel (ne nutně v tomhle pořadí🤣), ty moje výlety, třeba geocashing, filmy, knížky, muzika, pasivní sport. Nemám se tak špatně.

A jinak soucítím, velmi. Když jsem měla svých rekordních 150 kilo, měla jsem chvílemi pocit, že už to prostě nepůjde, že jsem se dostala do slepé uličky, ze které nejde vycouvat, byla jsem přetížená, věčně unavená, třískala jsem se mezi hladověním a přejídáním, ale jak jsem se topila v práci a povinnostech, bylo mi už všechno jedno. Neumím si představit k tomu mít ještě problémy s duševním zdravím. Drž se. Držím ti strašně moc palce.

Další problém je, že mi po rozvodu ujela bipolárka, lidově řečeno jsem se "zbláznila" a nadělala dluhy za 400 000, takže mi zbývá po odečtení splátek a všech nutných nákladů zbývá 6000 až 8000 korun a mám se do toho vejít na oblečení a potřeby pro děti, náklady na zvířata a je jasný, že děti mají s jídlem přednost a to samý zvířata (dvě kočky, morče, křeček, želvy), přes to nejede vlak. Je to trapný, ale vydatně mi pomáhá přítel. Nikdy nepřijede s prázdnou - třeba s nákupem na čtrnáct dní, pytlem granulí nebo stelivem, senem pro morče, někdy i nějakým oblečením pro děti.

ARGANNAH: já bych na tom začla omdlívat už po týdnu.
Moje tělo a mozek se naučily mi jasně říci, že se mám najíst :)