CORNELA: Já jsem to třeba v jednu chvíli vzdala. Rezignovala jsem. Bylo to poté, co zkrachoval ten pokus zhubnout u Cajthamlový, od kterých jsem si strašně moc slibovala (teď jsem ho tu popisovala, skončilo to tím, že mi sundali jídelníček pod bazál, začalo se to sypat, do toho se mi udělal dost vážnej zdravotní problém a nastoupilo velmi těžký období v práci). Strašně jsem tehdy přibrala a dospělo to do fáze, kdy jsem si řekla "dobře, tohle je definitivně v píči, je potřeba to brát, jak to je, ani tenhle režim nikam nakonec nevedl, takže tohle jsem prostě já a hotovo." Několik měsíců, možná i přes rok jsem to tak brala. A fakt paradoxně na tom vylezlo, co je opravdu důležitý. Ne jak vypadám, ne co si o mě myslí ostatní, ne že nemůžu sehnat hadry nebo dát si nohu přes nohu, koho to kurva zajímá. Ale to, že mě všechno bolí, že se nemůžu normálně hýbat, že najednou skoro nic neujdu, přestože jsem dřív ráda chodila, že nemůžu dejchat, tohle všechno. Vlastně to radikálně změnilo moje priority a posunulo to můj vztah k vlastnímu tělu úplně jinam. Tam, kde měl od začátku bejt.
Vlastně souhlasím, že je to docela extrém. Ale někdy je extrém potřeba, aby se vyléčil extrém opačnýho gardu. A dietní kultura je fakt strašně extrémní, strašně.