CORNELA: Beru, ale pořád platí, že to mentální nastavení, který jsem popsala dole, je problém takovýho řádu, že aktivně překáží skutečně efektivním dlouhodobejm změnám. A pokud si to ten člověk v hlavě nepřeskládá, nezmění se nic, dal bude jen tloustnout.

Analogicky, spousta anorektiček vypráví, jak se musely vyhladovět do stavu, že už jim ta smrt taky bezprostředně hrozila, a až teprve pak najednou, v kontextu toho už reálnýho ohrožení života, jim docvaklo, co to svýmu tělu vlastně prováděj. Někdy si prostě člověk musí sáhnout na dno, aby se od něj odrazil. A jo, máš pravdu, někdy na tom dně holt už zůstane. To je samozřejmě riziko.

ARGANNAH: Hubnu a pribiram v rozmezí plus mínus 20kg, upřímně - vážit něco v okruhu 160kg tak si hodim mašli, protože už s mojí horní váhou mi bylo fyzicky tak blbě, že bych na hubnutí třeba 60 kg neměla sílu a morál a je to jeden z důvodů, proč to vždycky zastavím na nějaký hranici...

A sry, ale se 150kg při průměrný výšce ženský sice možná smrt necekas, ale reálně tam je a dost blízko, ono stačí chytit zápal plic, zlomit si nohu nebo mít slepak a je vymalováno takovou rychlosti, že nemáš představu

CORNELA: Tomuhle rozumím. Nicméně člověk, co se "vyžral", nikdy se moc zhubnout nesnažil, prostě se přežírá, je jedna věc. Ale člověk, co bojuje s váhou celej život, má na kontě třeba patnáct zkrachovavších režimů, po kterejch vždycky zase přibere, už mu to jde po těch letech blbě, ale dokola jede program "musím se sebou něco dělat, jsem hnusnej, lidi řikaj něco něco, partner nadává že něco něco, rodiče pindaj, do hadrů se nevejdu, bla bla, dieta dieta, tady si nesmím dát ani sto gramů sacharidů za den, protože sacharidy jsou katastrofa, ale za tejden už futruju v cukrárně, kristepane selhání, jsem hroznej, jsem příšernej, no to už je jedno, tak si dneska dám ještě jeden dort a zejtra jsem v tý cukrárně zas pro další kolo, od pondělka totiž pojedu zas sto gramů sacháčů denně a samou zeleninu a padesát kiláků na kole, osmnáctkrát už mi tenhle systém selhal, ale tentokrát, hurá, se to už povede" - takovej člověk potřebuje především mentální restart. A začít přemejšlet jinak. K čemuž může to nietzschovský svobodný NE výrazně přispět. Samozřejmě že pokud má ten člověk už v tuhle chvíli 250 kilo, tak ho to holt může seknout kdykoli. Ale ty případy, o kterejch se mluvilo, se v těchhle kategoriích zdaleka nepohybovaly. A já jsem sice tehdy měla svejch rekordních 150 kilo, což bylo, ano, vysoce kvalitní, ale to furt není váha, kde čekáš smrt každým okamžikem (přestože stát se samozřejmě může cokoli kdykoli i tak, i zdanlivě zcela zdravýmu člověku).

MADIETTA: ty bláho. To se sem hodí jako univerzální odpověď.
Chudák paní prostě projela rodinnou loterii. A dítě teď sklízí s ní.

CORNELA: ty bláho

Obézní a bordel je taky téma. Když pominu lenost, tak všechno to ohýbání a lezení po zemi je regulérní cvičení. Když to přeženu, tak pro mě je posilovna si sednout na zem a pak vstát. Po festivalu jsem byla úplně zničená.

ARGANNAH: Ale bohužel reálná... Přítel se třeba vyzral tak, že funel, bolely ho klouby, únava atd, doskotacil na internu, kde mu zjistili metabolickej syndrom a ze jestli chce oslepnout, nechat si urezat nohy a pak umřít tak je na nejlepší cestě... Kousnul se a zhubnul, denně chodí... A to ti byl clvoek se slušným svalovym základem, akorát obalenym. Ale holt cukrovka, tlak a cholesterol neboli, proto si to riziko nikdo moc nepřipouští a neprizna

MARKYSHA: Umrit se nenechá nikdo, ale samozřejmě jsou možnosti dost zásadně omezené... CT záleží jestli se fyzicky vejdes do gantry, mri ho má ještě menší, sono je velmi omezený, protože prostě tou fyzikální metodou vidíš jen do určitý hloubky, klinicky je vyšetření taky zásadně omezený, protože prostě v tuku holt ty orgány a věci nenahmatas, žíly většinou čistá nula, jakmile tj takovej člověk skončí na ARO a umělý plicní ventilaci, tak ho z toho už spíš nikdy nesundas, protože to prostě neudejcha, takže si to každej hodně rozmyslí, komorbidity jako hypertenze, cukrovka, cholesterol a z toho další komplikace, bercaky, zapareniny, prolezeniny, to jsou věci se kterejma neudělás nic i kdybys kolem toho člověka skákala desetkrát za hodinu, prostě fyzika...

mohla bych vyprávět o našem posledním obeznim pacientovi, kteryho z bytu donesli hasiči v plachte, na oddělení samozřejmě nemáme postel s takovou nosností, na zemi bejt nemohl, tak se dal na normální postel. Bohužel se jal ji polohovat, takže skončil v úhlu asi 30 stupňů nohama dolů, opravit to nešlo, prostě to definitivně zničil. Dostat ho z takhle nakloneny postele byla regulérne práce pro tým 8-10 lidí, stejně jako každý polohování, který samozřejmě při tomhle habitu šlo velmi omezeně a upřímně - dost to nicilo sestřičky, kterých je už takhle málo, polohování ve službě úplná utopie, protože tolik lidí prostě e službě není. Druhej den se sehnala adekvátní postel z chiry, kde dělaj i bariatrii. Důvod hospitalizace čistě komplikace morbidní obezity... Já jsem schopná to i pochopit, ale proč to prostě neřekne že tohle a tohle a vyzral se a je nešťastnej. Ono to mělo příběh ze mu začala z ničeho nic prosakovat lymfa z nohou a udělaly se mu prolezeniny a protože ty hajzlove v nemocnici mu to nevylecili, tak přestal chodit, reálně už nechodil tak půl roku, člověk co se nenatoci v posteli asi těžko ještě před týdnem chodil 2km denně jak tvrdil... Jeho matka, se kterou žije a která ho krmí, volala nekolikrát denně jestli nemůže umřít, kurva může umřít kdykoliv. Jídlo hroznej problém, protože přece chudák hlídá ty tuky a tohle nemůže a tohle nemůže, v reálu metabolicky podvyzivenej, i když s enormnim cholesterolem atd...Long story short - samozřejmě skončil na několik týdnů na ARO a pak na následné péči, kde má veškerý komfort - velmi rozumnýho vyzivovyho doktora, psychologa, psychiatra, fyzioterapeuty, pokrok čistá nula, protože nechce - všechno je problém, pohyb se mu nehodí časově a další hitparáda výmluv. Chlap 30 let, tvrdil že váží 230, reálná váha 295.

MARKYSHA: "pořád něco bolí, že to ani nevnímám" - jo, to je přesný. Lidem, co to nikdy nezažili, se strašně těžko vysvětluje, že v těchhle váhovejch kategoriích už bolí i ležení v posteli.

MAR_TINA: otec zlý tyran, ale zemřel v jejích 19 letech, s čímž se dodneška nevyrovnala, matka psychotička. Má čtyři sourozence, když ještě žila doma, nejstarší bratr ji bil. Bigotní katolička, přes katolickou seznamku si našla ještě bigotnějšího muže. Mají spolu velmi patologickývztah. Ano, po porodu musela být v Krči na speciálním oddělení, kde se nějakým způsobem handicapované ženy učí pečovat o děti.

Ta malá je překvapivě normální, milé dítě, ale rodinná patologie už se na ní začíná projevovat. Minimálně matčin stav vnímá velmi palčivě, třeba to, že máma většinu dne prospí a doma často ani není co jíst, když přijde ze školy. Třeba mámu do telefonu prosí, aby jí přišla naproti na zastávku a šly spolu domů, místo co by snědla celou krabici Merci, posurfovala na facebooku a šla spát, ale má to marný.

LUSINDA: my sme doma 2 a spotrebu oleje mame... asi 0,7l za mozna 3 roky... je jeste covidovej... ja delam maso na prudko bez tuku, vejce se sunkou taky a na rejzi a brambory a testoviny to taky nedavam... mam bzl a varim si prakticky denne, muz pravda uplne denne doma neji...

takze si dovedu predstavit ze to ma 4clena rodina v pohode na rok...

ARGANNAH: no já to beru:Ano je to průser, je potřeba s tím něco dělat, ale není to součástí mého sebepřijetí i přes všechnu negativní pozornost, kterou vyvolávám. Vlastně mi na mně vadí jiné věci, ale to neznamená, že se nesnažím. Obézní člověk se nesmí přestat hýbat. Já, když onemocní, třeba na 14 dní, už je to problém. Ozvou se kyčle, záda, kotníky...musím se zase rozchodit a pak bolí svaly a chodidla. Vlastně pořád něco bolí, že to ani nevnímám. Proto se mi stává, že zanedbání nějaké zranění. Jsou to nervy, všechno ve zdravotnictví je do 150 kilo. To nevím, jestli by mě nechali umřít, vzali do ZOO na ct nebo co. Jestli by někdo, kdo mi volá sanitku, zdůraznil, že jsem těžce obézní. Těch 15, 20 kilo pro začátek bych strašně potřebovala dát.