CORNELA: Tomuhle rozumím. Nicméně člověk, co se "vyžral", nikdy se moc zhubnout nesnažil, prostě se přežírá, je jedna věc. Ale člověk, co bojuje s váhou celej život, má na kontě třeba patnáct zkrachovavších režimů, po kterejch vždycky zase přibere, už mu to jde po těch letech blbě, ale dokola jede program "musím se sebou něco dělat, jsem hnusnej, lidi řikaj něco něco, partner nadává že něco něco, rodiče pindaj, do hadrů se nevejdu, bla bla, dieta dieta, tady si nesmím dát ani sto gramů sacharidů za den, protože sacharidy jsou katastrofa, ale za tejden už futruju v cukrárně, kristepane selhání, jsem hroznej, jsem příšernej, no to už je jedno, tak si dneska dám ještě jeden dort a zejtra jsem v tý cukrárně zas pro další kolo, od pondělka totiž pojedu zas sto gramů sacháčů denně a samou zeleninu a padesát kiláků na kole, osmnáctkrát už mi tenhle systém selhal, ale tentokrát, hurá, se to už povede" - takovej člověk potřebuje především mentální restart. A začít přemejšlet jinak. K čemuž může to nietzschovský svobodný NE výrazně přispět. Samozřejmě že pokud má ten člověk už v tuhle chvíli 250 kilo, tak ho to holt může seknout kdykoli. Ale ty případy, o kterejch se mluvilo, se v těchhle kategoriích zdaleka nepohybovaly. A já jsem sice tehdy měla svejch rekordních 150 kilo, což bylo, ano, vysoce kvalitní, ale to furt není váha, kde čekáš smrt každým okamžikem (přestože stát se samozřejmě může cokoli kdykoli i tak, i zdanlivě zcela zdravýmu člověku).